Réžia:
Juraj NvotaKamera:
Diviš MarekHudba:
Ľubica ČekovskáHrajú:
Richard Labuda, Milan Lasica, Libuše Šafránková, Ondřej Vetchý, Szidi Tobias, Milan Ondrík, Ady Hajdu, Ondřej Malý, Miroslav Noga, Robert Roth (viac)Obsahy(1)
Malý Petr (Richard Labuda, vnuk Mariána Labudy) vyrůstá v péči prarodičů (Milan Lasica, Libuše Šafránková), protože jeho rodiče emigrovali do Vídně a od té doby se ho prostřednictvím úřadů marně snaží získat. I proto Petr vymýšlí nejrůznější způsoby, jak se přes čáru dostat, pro což má čím dál menší pochopení velitel místních pohraničníků (Ondřej Vetchý). Mnohem větší problémy má ale Petr s partou černogardistů, kteří si libují v trápení slabších dětí. Třeba i jejich občasným přivazováním k mučednickým kůlům. Mezi ty, kteří jsou na Petrově straně, patří „pomalejší" spolužák a velmi sympatická kamarádka, kvůli nimž se s černogardisty neváhá opakovaně a důkladně poprat. Jak se šedesátá léta chýlí ke konci a poměry v zemi se dramaticky mění, otevře se nakonec i před Petrem vysněná cesta přes hranice. Vyrazit na ni ale znamená ztratit prarodiče, kamarády a nezapomenutelná dobrodružství. Když je vám „náct", máte v životě přece jen jiné priority. (CinemArt)
(viac)Videá (1)
Recenzie (244)
Proč mi tohle retro nesedlo? Juran Nvota natočil dobrý film, v němž dokáže pracovat s dětskými herci jako málokdo (mám teď na jazyku Smyckovo Bylo nás pět, ale asi mi tohle srovnání tady kdekdo omlátí o hlavu), konec je parádní, kamera a zvuk vysoko. Problém je jenom v dabingu. Stačí pootočit hlavu, na chvíli mrknout jinam a máte silný pocit, že sledujete německý seriál na Nově nebo kanadskou zadarmodrahý srajdu z Barrandova. Dialogy prostě nejdou hercům do pusy, a výjimkou nejsou ani dospělí herci. Obrovská škoda, protože jinak i přes neustále protežovaný filmový rok 1968 je tohle grandiózní dílo. Moc se líbil taky "pomalejší" spolužák - moc povedený casting. Malému Richardovi tleskám. ()
Nepochopím, proč se slovenské filmy u nás dabují. Pokaždé to filmu ubere na uvěřitelnosti. Na druhou stranu – Jak jsme hráli čáru je skvělý už z podstaty. Dlouho jsem se nesetkal s tuzemským (popřípadě slovenským filmem), který by vážná témata (zde období komunismu) byla vyprávěna neotřelou formou v očích dítěte. Juraj Nvota našel díru na trhu a udělal to zatraceně dobře. Atmosféra byla skvělá, všechno to bylo krásně upřímné, lidské, byla radost na podobný film koukat a musím říct, že jsem si ho díky tomu moc užil. Skrytá perla v československé kinematografii, která si zaslouží lepší hodnocení než to, jaké tady aktuálně má. ()
Nečetl jsem předlohu, tak nechci soudit, kdo zakopal psa z pořadu Věřte nevěřte. Protože ano, Rukojemník je lidsky přitažlivý a co do charakteristiky i charakteru svých postav příjemný a uvěřitelný příběh, ale dějí se jim občas poněkud příliš podivuhodné věci (ztracený spis STB, ztracená pistole, pohraničníci v akci na čáře nechávají bez povšimnutí čumily...). Potlačím-li však v sobě suchara, musím si přiznat, že takové pohlazení po duši, kde i "zlý" komunistický pohraničník je jen člověk, zapřisáhlý komunista jen otcem nemocného kluka, postarší ale pořád sexy učitelka si čte Casanovu pod katedrou a kluci zažívají všelijaká dobrodružství, na mě prostě vždycky bude působit dobře. Film, který sice kritizuje dobu, na jejíž tisíckrát v naší (československé) kinematografii odhalenou tvář snad již nelze vyrýt další jizvu, ale ve svém důsledku tu nakonec to čtyřicetileté jho není tím podstatným. Podstatným je smutek dědy, který vrací syna rodičům po velmi dlouhých "prázdninách". A tak jsem se postupně proplakal až k pěti hvězdám. Přiznám se, že ta pátá je za Libušku, jejíž laskavé herectví v Rukojemníkovi naposledy zazářilo. ()
Jak už tady podotknul Enšpígl, jde o velmi nenápadný snímek. Kdybych ho náhodou nezaregistrovala v programu ČT, tak jsem ho přešla bez povšimnutí. Příběh je určen pro malé i velké. Každý si tu najde to své. Průvodcem nám je malý Petr, žijící u babičky a dědečka, jehož očima celé dění sledujeme a prožíváme. Je dobře, že takové filmy ještě vznikají. Děti mají jiné vnímání světa a vidí věci jinak než dospělí, dost často jako hru, kdy si plně neuvědomují reálné nebezpečí, které jim může hrozit. ()
Kiny to prošumělo, ale uvedení v televizi bylo hodně fajn. Milan Lasica a Libuše Šafránková v rolích prarodičů perfektní a Ondřej Vetchý taktéž nezklamal. Příjemné retro s pár tragickými momenty, ovšem nekončí se tak fatálně jako třeba Pelíšky nebo Rebelové. O to víc je Čára lepší než oba zmíněné filmy. ()
Galéria (29)
Zaujímavosti (12)
- Postavy ve filmu mluví česky, slovensky i maďarsky, nakonec však vznikly dvě jazykové verze. V té pro Českou republiku byly původně slovenské dialogy předabovány do češtiny kvůli dětem, které dnes již slovenštině rozumí špatně. (dainio)
- Filmovalo se v Bratislavě, Děvínské Nové Vsi, Vysokém při Moravě, Záhorské Vsi. [Zdroj: Filmovamista.cz] (M.B)
- V krčme, v ktorej pracuje dedo Achberger (Milan Lasica) ako výčapný, si je možné všimnúť vlajočku futbalového klubu ŠK Slovan Bratislava, ktorej logo bolo zavedené až rokom 1990. Koncom šesťdesiatych rokov sa bratislavský klub nazýval TJ Slovan CHZJD Bratislava, pričom v logu nebol slovenský dvojkríž, ale červená hviezda so zvonom, klasom a skúmavkou. (JurajKa)
Reklama