Muška

Já nevim, ve srovnání třeba s Baltazarem je tohle až příliš pesimistický, úplně, moc. Tady neni ani snad ani náznak světla, jenom totální, depresivní tragédie. No možná, náznak světla bude u Mušky samotný, její touze po lásce, ovšem o to hůř to dopadne. Třeba to bylo mým rozpoložením při sledování, takže se už těšim na nový skouknutí, zatim nemůžu dát plnej počet, už vzhledem k tomu, jak úžasně na mě působily jiný Bressonovo filmy (Kapsář, K smrti odsouzený..., Baltazar, atd.) (22.09.2009)

Téměř beze slov a přitom tolik beznaděje a nicoty v životě bez lásky mladičké Mušky jsem měla možnost vidět v mém prvním premiérovém filmu Roberta Bressona. Černobílé provedení, smysl pro detail a atmosféru už tak zoufalou situaci ještě víc umocnily. Smutné drama opravdu až na dřeň, kde tehdejší venkovská společnost i přes náboženské přesvědčení něco takového jako empatie k bližnímu absolutně neprojevovala a to včetně otce, který o Mušku neměl vůbec žádný zájem. Když jsem viděla tu absolutní negaci jejího okolí, tak mě závěr vůbec nepřekvapil a možná pro Mušku to bylo v té chvíli jediné možné vysvobození. 3,5* (16.08.2016)

Živý králík. Mrtvý králík. Tak prosté jsou filmy Roberta Bressona. A přesto komplikované jako život a záhadné jako smrt. V Mušce své téma jedince, který nezapadá do systému, rozvinul směrem k většímu naturalismu (pokud se nemýlím, poprvé ukazuje krev). Titulní dívka se nedovede bránit. Proto utíká. Utíká z nefunkční společnosti, utíká před tlakem institucí (rodina, škola), jež pro její živelnost nenacházejí pochopení, aby poprvé a naposledy za celý film našla společnou řeč s mužem žijícím na okraji. Dlouhá noční konverzace ji změní. Změní její chápání sebe samé, což ironicky vede k ještě tvrdší společenské ostrakizaci. Nyní již bez možnosti návratu. Podstatné film nesděluje slovy, ale detaily, které je obklopují. Vzteklé dupnutí do bláta jako projev marného vzdoru. Bezmocné akceptování fyzického napadení, jež se tím mění v poněkud zoufalé objetí a jediný náznak možnosti navázat kontakt s jinou lidskou bytostí. Vzácný záběr, kdy na Mušku poprvé není shlíženo, nýbrž kdy ona na důkaz nabyté sebedůvěry shlíží… Dívčin osud je krutý, avšak Bresson na něj i při zachování svého asketického přístupu dokáže pohlížet s empatií. Bez vnucování. Jen tak. Jak běží život, jak přichází smrt. 80% Zajímavé komentáře: honajz, vypravěč (18.08.2014)

Zlo má dvě podoby. První je způsobování utrpení – druhým i sobě. Druhá, mnohem zrádnější, je nezájem o utrpení druhých, jež můžeme zmírnit. Ta druhá podoba zla je zrádná především proto, že mnoho lidí má pocit, že jakmile někomu momentálně neubližují, jsou automaticky dobrými lidmi. Avšak nezamýšlí se nikdy nad tím, jestli někdo v jejich nejbližším okolí nepotřebuje pomoc. Velmi podstatné je v tomto kontextu výraz nejbližší okolí – mnoho jedinců si myslí, že jakmile volají po vzdálené pomoci druhým (třeba tím, že projevují sympatie s chudými na druhém konci světa, etc.), automaticky je to činí lepšími (a aktivnějšími) lidmi. Nicméně překvapivě málo z nás si pokládá otázku, zda by nebylo možné zmírnit utrpení člověka, který je zde, který se pohybuje v naší blízkosti – v naší rodině, v okruhu známých, přátel, v rámci práce nebo školy. A nutno podotknout, že by často stačilo jen velmi málo. Vskutku, vhodně použité slovo, povzbudivý úsměv nebo vlídný rozhovor mohou ve správný čas a na správném místě dělat zázraky a jsem přesvědčen, že mnoho nešťastníků by být tímto způsobem mohlo být zachráněno například před sebevraždou nebo jinými hrůznými věcmi. Přesně o tomhle točil často Bresson filmy - o našem šíleném nezájmu – Muška je jako nevyslyšené volání o pomoc, absence malých skutků lásky, které by mohly znamenat mnoho dobrého a tklivý pláč nad světem, který nezúčastněne ponechává zlo bez potrestání a člověka jeho vlastnímu utrpení... (05.04.2018)

Veľmi ťažký, psychicky vyčerpávajúci, a životne existenciálny snímok od Roberta Bressona, ktorý sa mi pozeral akosi zaťažkávajúco, a to ani nehovoriac, aký divný a zvláštny pocit som mal po jeho záverečných titulkoch, keď som si už prakticky dávnejšie uvedomil, čo „vyparatila” Mouchette... Toto dievča ešte stále školou povinné (i keď v skutočnosti jej ťahalo už na dvadsiatku) to nemalo v živote vôbec jednoduché, o čom aj tento depresívny film vypovedá vo svojej „celej kráse” , bez nadsázky, bez akéhokoľvek humoru, za to s absolútne strhujúcou filmovou štruktúrou, akú vie sprostredkovať len málokto, ak nepočítam tohto tajomného režiséra R.B. PS: „Určite si to pozrite, keď si trebárs nájdete trochu voľného času, ale dopredu vás varujem, že to nie je pre každého, totiž, vám vážne bude hroziť akási t-r-a-u-m-a, ktorá môže dotyčného jedinca nachvíľu poznačiť” . (15.07.2019)