Pravděpodobně ďábel

Bresson začal jako precizní asketa a skončil jako překonaný pozér. Smutné. Na rozdíl od Antonioniho tu ta deprese není tak okatě samoúčelná, aby jen lacině uspokojila svojí přítomností, ale je nějak budovaná (i když leckdy až směšně prvoplánovými motivy, jako jsou záběry na vraždění malých tuleňátek a olejové skvrny), to je ale asi tak jediný klad. Na každý pár jde o film permanentně na profackování. 1 a 1/2 (20.04.2013)

Bresson a jeho vlastní osobní příběh o mládežnické revoltě bojující proti společenskému systému, jenž má v jeho tvorbě překvapivě politické ambice o ovlivnění veřejnosti, a zároveň se ukazuje jako výzva pro ostatní. Svět, jenž stupňuje své znečištění a postupné ničení planety je nejenom výkřikem, ale taktéž i vykřičníkem, na který je potřeba neustále myslet. (11.09.2021)

Komplikovanější obsah (téma) si žádá komplikovanější formu. Bressonův předposlední film je protnut skepsí. Všudypřítomnost pekelného, všeho, co pochází od ďábla, formuje v tomto od srdce jdoucím autorském vyjádření k duchu doby vší počínání a snahy mladé (neromanitcké) revolty. Ďábel, pravděpodobně, je (byť ke své době zacílený, přesto nesporně živý) genereční film, či lépe: generační román (a chtěl bych ho číst na stránkách knihy). (12.02.2010)

Můj jedenáctý celovečerní Bresson, a zatím zřejmě ten nejslabší. Možná je to ale jenom tím, že je první, který jsem neviděl v kině Ponrepo, ale jenom na počítači (ono pouštět si Bressona na počítači je jako poslouchat operu v kravíně, jeho filmy zkrátka potřebují velké plátno a auru kinosálu). Taky mě zklamalo, že všechny dívky v tomto filmu mají tak maličké kozičky... (09.12.2018)

Snad stojí za úvahu, že Bresson tady ani zdaleka nemoralizuje, naopak. Jeho chápání mladýho člověka je láskyplný a otevřený, vlastně ho vidí jako nevinnýho, hledajícího nevědomě Boha, kterýho ovšem nemůže nalézt kvůli zhoubnýmu vlivu společnosti. A když ho nakonec najde, ďábel ho zastřelí, ale naděje zůstává..., jelikož duše neumírá :-). (30.12.2013)