Farinelli

"Bez něj jste jen... ticho." Bratrská láska bránící rozletu výjimečného talentu. Zneuznaný génius Georg Friedrich Händel, který si toho je vědom. Ano, se skutečností to mnoho společného nemá. Asi jako Formanova adaptace Mozartových osudů. Což ovšem ani v nejmenším nic nemění na filmových kvalitách Farinelliho. On vůbec celý snímek trochu trpí ve stínu Amadea. Vznikl sice o deset let později, ale je dle shodného mustru. A i stejně výtečně funguje. Jenom tak nějak o stupínek hůře. Na vině není ani tak scénář, ani herci či výprava a již vůbec ne hudební složka, ale jednoduše absence nezapomenutelných scén. Na mimořádné dílo je to totiž "pouze" zatraceně dobré, ovšem ne již nezapomenutelné. (13.11.2007)

Nejsilněji mě u tohoto filmu zasáhl zpěv, pro který musím složit hlubokou poklonu. A zabědovat nad tím, že již nikdo neumí takto pět. I když by to bylo svým způsobem i děsivé. Barokní hudba je příjemná, i když je často přesycena těmi načančanými kudrlinkami. Ale taková barokní doba byla: nestřídmé zdobení, sem tam nějaký ten blyštivý flitr, naondulovaný vnějšek, překrývání nedostatků zlatem vyšívanou záplatou a až obřadní setrvávání v důstojnosti, či v jeho pouhém zdání. I když i tento způsob se dokáže přenést a přenáší do dnešních dní popové kultury. Baroko všude, kam se podíváš. A v těchto kulisách se rozjíždí příběh. O talentu, o touze uspět, o lásce k umění, o silném příbuzenském svazku, o tělesných touhách, o temné stránce minulosti, o pohrdání, o pokořování, o respektu, o vyrovnávání se s vlastní osobností, o slabostech, o strachu, o lásce a nenávisti. Carlo Broschi alias Farinelli (dobrý Stefano Dionisi) je poháněn touhou i strachem zároveň. Vnímá svoji výjimečnost, snaží se uchvátit a bojí se nenaplněnosti. Snaží se dotknout hvězd, snaží se najít své místo, snaží se srovnat se svým handicapem i vlastní minulostí. Láska, nenávist, strach, naděje a aplaus jsou faktory, které rámují jeho život. Významnou postavou je Carlův bratr Riccardo Broschi (zajímavý Enrico Lo Verso), který je zrcadlem celé velikosti i traumat svého bratra. A také tehdejší významný maestro George Frideric Handel (Jeroen Krabbé), kteří se s Farinellim vzájemně ženou vzhůru i do záhuby. Z dalších rolí: věrná a trpělivá Alexandra (zajímavá Elsa Zylberstein), provozovatelka londýnského divadla Margareth Hunter (šarmantní Caroline Cellier), její handicapovaný synek Benedict (Renaud du Peloux de Saint Romain), svérázný hudební skladatel Nicola Porpora (Omero Antonutti), či jedna z okouzlených a znuděných žen hraběnka Mauer (elegantní Marianne Basler). Příběh není špatný, má atmosféru a švih. Ale nad ten zpěv není. (28.04.2016)

Velmi slušný a velmi výpravný film, kde je všecho perfektní, ale nic nevybočuje. Například výkon hlavního herce je výborný, ale ne strhující. Scény působivé, ale je jich pár, co mají hloubku. Dokonalá 4* záležitost. A taky - méně nadaný bratr se pro mě zřejmě už nikdy nevymaní ze škatulky vykuleného individua, kterého dost "luxusním" způsobem odpraví doktor Lecter ve Scottově Hannibalovi. Co ale tento menší nedostatek vyrovnává, je nádherná hudba, kterou je film prošpikovaný a několik scén, které se mimořádně vyvedly (u mě chvíle, kdy se Farinelli dozví pravdu a pak samozřejmě Lascia ch'io pianga zpívaná před otřeseným Händelem). Milovníkům filmů o hudbě se nedá než doporučit. (13.02.2012)

Musím přiznat, že Corbiaův snímek Král tančí se mi do vkusu i do nálady trefil o poznání víc. Farinelli sice dokáže nabídnout eleganci šlechtičen v dobových kostýmech, barokní nádheru paláců a přepych sídel tehdejší honorace, ale tak nějak neumí nabídnout strhující příběh hodný Formanova Amadea. Je to spíš taková ta estetizující nuda, která pošilhává po nějakém tom festivalovém vavřínu. Příznivci klasické hudby a operního zpěvu si můžou připsat hvězdičku navíc, ale opět musím připomenout Amadea, který dokázal klasickou hudbu prodat dnešnímu divákovi výrazně lépe. Celkový dojem: 50 %. (17.04.2014)

Proč toho nenatočil Corbiau více? Jeho Král tančí je krásný film a Farinelli nepřináší o nic zajímavější pohled na výjimečnou a zvláštní osobnost. A je mi vcelku jedno, že si celý příběh pan režisér trochu poupravil a zvýšil tak dramatičnost celého příběhu. Navíc ten "finální" pocit setkání legend, ten pocit, kdy postavy vnímají nejen svou roli, ale i roli a význam ostatních (Farinelli jak prohlašuje, že právě Handelova hudba bude nesmrtelná, přestože je to jeho soupeř, ale současně jediný, kdo ho dokáže pochopit a vyrovnat se mu talentem...). Hlavní je, co si divák odnese, ten citový orgazmus z viděného a slyšeného... (30.12.2011)