Deti prírody

LFŠ 2010 ... Film v sobě měl atmosféru i myšlenku která určitě stojí za řeč, ale na můj vkus byl až moc plný symbolů a dvojsmyslů. Konec všemu nasadil korunu a pokud k jeho pochopení musím shlédnout i Nebe nad Berlínem, považuju to za celkem výrazné mínus tohoto snímku. Z posledních pěti minut jsem nepochopil vůbec nic. (02.08.2010)

Nekonformné a veľmi bolestivé, ťažko sa na to pozeralo, veľmi ťažko. To samozrejme neznamená, že by bol snímok zlý, práve naopak, má toho veľa čo ponúknuť. Okrem vynikajúceho spracovania a technickej stránky aj napríklad dumanie nad niektorými myšlienkami, ktoré tu boli nádherným spôsobom (miestami až metaforicky) vyjadrené. Veru tak, to najhoršie na starobe sú spomienky na mladosť... A tento snímok to predostrel divákovi naozaj výborným spôsobom, aj keď veľmi skľučujúcim. A mne osobne určite nevadilo, že sa to, najmä pri konci, podobalo na Nebo nad Berlínom. No a? Za mňa veľká spokojnosť. Slušný nadpriemer. 80/100 (04.04.2019)

Film, který mne nejednou dojal. Prostý příběh (prostý jak Smrt) s působivou obrazovou a hudební stránkou. Oba hrdinové při svém putování občas vypadají jako děti, když kráčí ruku v ruce. Opět se jako děti spoléhají více na šťastnou náhodu (či prozřetelnost) než na rozum. A nakonec pouť starcova na horu (pouť zřejmě kajícná, a proto naboso vykonaná) k shluku rozpadajících se budov kasárenského vzhledu. Snad to byl záměr vše nevysvětlit, ponechat něco tajemství. (22.05.2016)

Filmy, pokud již nejsou přímým přepisem nějakého konkrétního literárního díla, potom jsou součástí diskrusu základních literárních vzorců (žánrů, témat). "Děti přírody" jsou jednou nových odnoží "Dona Quijota" (možná tou nejsilnější, pokud jí není "Don Juan" nebo "Monte Cristo" či "Andrej Bolkonskij"). Tak jako božský Don Quijote nechce ani Þorgeir ani Stella pomalu cepnět v nudném prostředí a vydávají se konat hrdinské činy. Jaké to jsou činy a jaký mají smysl nemá cenu analyzovat (zvláště ne finální scénu), protože vyplývaji právě z uvedeného gerontologického diskrusu, který není otevřen každému; ostatně ani jim oběma, když byli dětmi, zakládali rodinu nebo vychovávali vlastní děti (to se vrací jen Stelle při skvěle začleněných předsmrtných vzpomínkách). Nicméně již tam se rodil jejich nadcházející boj s větrnými mlýny života a smrti. Pozn. 1: Zajímavá je také otázka, kdo v tomto spolku byl Don Quijote (a kdo Sancho Panza). Z mého pohledu jím byl Þorgeir, Stella byl příliš racionální, měla cíl a šla bez oklik za ním. Pozn.1: Co se týče islandského kraje bych spíš dal za pravdu Miki Rivolovi: "Nechci o něm slyšet, nechci nikdy vidět islandskej kraj, mý šedivý vlasy mi za pravdu daj" (i když tím myslel něco trochu jiného). To si raději sednu pod smrk napadený kůrovcem. (17.09.2018)

Epický příběh dvou svérázných starých lidí, kteří se nechtějí smířit se svým v podstatě nesvéprávným životem v domově důchodců kdesi v Reykjavíku. V okamžiku útěku ponurou náladu střídá optimističtější, díky pocitu svobody a přesvědčením o základním lidském právu, že si každý může se svým životem dělat co chce. V druhé polovině film přechází z děje spíše už k magickým až fantaskním obrazům člověka v krajině, a právě ty mě svým způsobem dostaly nejvíce. (30.03.2008)