Človek z mramoru

”Mládež se má zajímat o osudy svých otců.“ Přiznávám, že Člověk z mramoru byl snad mým prvním seznámením se se skutečným polským filmem. A mám dojem, že jsme si padli do oka. Fascinující příběh o falešné morálce, kterou společnost nasycená byla v letech minulých a je i dnes, o morálce, která dokáže zacházet s jedincem tak, jak se jí hodí ve jménu nesmyslných a pokřivených ideí. Vzepřete-li se, jste zcela jistě ztracen. Mateusz Birkut ztracen byl, zapomenut však nebude. Neústupná mladá filmařka Agnieszka a Mateuszův syn jsou nositeli té malé jiskřičky naděje … Geniální práce s prolínáním časových rovin, téměř neznatelná, ale zásadní a všudypřítomná. (Challenge Tour - duben 2015) (11.04.2015)

Nějak si s filmy Andrzeje Wajdy nedokážu poradit. Pokaždé mě na nich fascinuje jejich neuvěřitelná vnitřní dravost, filmařská přitažlivost, expresivní téma i forma. Přesto mám vždy po skončení filmu pocit, že Wajdův styl neumím správně uchopit. A Člověk z mramoru, jakkoliv splňuje veškeré výše uvedené aspekty, běžně utvářející neobyčejný divácký zážitek, není bohužel výjimkou. Titul "Občan Kane v socialismu" je poměrně výstižný, byť Wajda jde oproti Wellesovi až na dřeň ve věci společenské a politické kritiky, již zde představují jak hrdina Mateusz Birkut v sympatickém podání Jerzyho Radziwilowicze, tak především studentka filmové školy Agnieszka (Krystyna Janda) skrze jejíž pátrání nahlížíme na osud samotného Birkuta. Člověk z mramoru je film modernistický, kritický a troufám si říci, že i strhující. Určitá aktuálnost z něj nevyprchala dodnes. Z hlediska "Kina morálního neklidu" jistě patří k jeho absolutním vrcholům; rovněž jako Wajdův Popel a démant k "Polské filmové škole," ale pořád je to na mě z nějakého, mně dosud neznámého důvodu příliš těžké. Zatím dávám po čertech zasloužené čtyři hvězdičky a určitě se k Člověku z mramoru ještě někdy v budoucnu vrátím. Snad pak už konečně přijdu Wajdovi na chuť. (08.03.2022)

Hlas jednotlivce zaniká ve svorném zpěvu davu a filmaři, včetně Wajdy, který se dobrovolně doznává (jako asistent režie v Burského budovatelském dokumentu), v tom nejsou nevinně. Vskutku kaneovské šťourání se v minulosti, jež mě paradoxně nejvíce bavilo, když setrvávalo v přítomnosti. Nervozita Krystyny Jandy je neuvěřitelně sexy. 80% Zajímavé komentáře: Douglas, sportovec (03.12.2011)

Malý poloprázný sál. Před očima se odehrává příběh mladé inteligentní režisérky, která chce natočit svůj absolvenstký film. (Že by se pan režisér inspiroval svojí mladou nadějnou žačkou Agnieszkou?) Její způsoby nejsou nijak uhlazené, s mírně klacovitým způsobem se dostává kam potřebuje, filmuje mramorovou sochu zamčenou za pletivem, dostává se k archivním snímkům... Na plátně se ukazuje tvář sebevědomého úderníka. Víme na kolik procent překročil plán v 50. letech, jak ale žije teď? Kdo je Mateusz Birkut? Způsob retrospektivního vyprávění rychle vtahuje do děje. Příběh je dobře čitelný i pro ty, kdo nezažily dobu úderníků a plakátů v nadživotní velikosti. Krásný kontrast začínající režisérky, která si jde za svým a úspěšného režiséra, pána v letech, která zasedá v komisích a sklízí slávu. Wajda si jako vždy vybírá národní téma. Nekritizuje, neparoduje, předkládá fakta, přesto je cítit, jak se neskutečně baví, mazlí s tématem, vykresluje detaily. Takhle se píší dějiny! Takhto vzniká velký úderník!! Takto se plní plán na 120 %! Sláva!! (31.05.2014)

S nesnadnými tématy se lze vyrovnávat všelijak. Vzácně, ale prokazatelně i na vysoké úrovni. O polských padesátých letech nevíme mnoho; tušíme jen, že se pronikavěji nelišila od těch našich. I nadlidé té doby, úderníci, stachanovci, se alespoň čas od času dostávali do soukolí té navenek té rozjásané a optimistické doby. Komunismus trval příliš dlouho na to, než aby bylo možné udržet nezkreslenou paměť o jeho počátcích. Forma, kterou zvolil Wajda, připomíná v našich podmínkách jiného, ale obdobně postupujícího autora OPOŽDĚNÝCH REPORTÁŽÍ československého spisovatele Ladislava Mňačka nebo podobně zakládané první novely Alexandra Solženicyna (VE VYŠŠÍM ZÁJMU). Při neznalosti druhého dílu - ČLOVĚK ZE ŽELEZA - nezbývá než konstatovat, že závěr první části se silně blíží typickým socialistickým koncům; optimismus v optice chruščevovské prognostiky "ze dne na den" pomáhal vytvářet iluzi o životaschopnosti systému; iluzi, která se postupně měnila ve svůj opak spolu se stárnutím a kornatěním režimu. Ojedinělá je vytříbenost filmové řeči a důraznost, precizující do detailu virtuální realitu neexistujícího úderníka právě tak jako stejně sytou a plnou kresbu dobové současnosti, prozrazující Wajdovu mistrovskou znalost i schopnost obsáhnout mikrokosmos tehdejšího polského filmu. Jitřivé se tak stává uklidňujícím, šokové věcným, jakoby nezúčastněným. Jen mramor údernických soch, na které se dostává v některých sekvencích, jakoby se neměnil. (28.06.2009)