Žiť svoj život

Po formální stránce dokonalé. Jen se nemůžu zbavit dojmu, že je to Godardovo stylistické cvičení, kdy režisérova úvaha nad prostředky probíhá naprosto odděleně od zobrazovaného děje. Proto i nejlepší část - jedenáctý obraz, v němž hlavní hrdinka vede filosofickou debatu o životě s náhodným mužem v baru, vyznívá naprázdno a bez pointy. Nicméně, Anna Karina je krásnej kus ženské... (16.10.2009)

Ani se nedivím, že Godard složil poklonu své dvorní herečce připomínkou filmu Utrpení panny Orleánské, jejímž režisérem byl Karinové rodák Dreyer. Karinová je do snímku evidentně velmi emocionálně zangažovaná, dává v plen reálie z vlastního života, to je neuvěřitelná odvaha. Díky tomu zní všechny dialogy velmi nenuceně. Filozofický rozhovor v jedenácté kapitole je náramně hravý, což bych nich nikdy nevěřila, že je možné. Samotný závěr filmu je jedna z mála částí, kterou si pro sebe celou neukradla Karinová, zde exceluje Godard coby scenárista. Hudební leitmotiv se Legrandovi velice povedl, ten konec mohl být klidně i delší, ráda bych si hudbu vychutnávala déle. (29.06.2019)

Dokonalost není potřeba detailně analyzovat, stačí se ní nechat unášet. Tento Godardův film jsem s odstupem času viděl dnes už potřetí a považuji ho za dokonalý a dlouhodobě za režisérův nejlepší (byť se teď u mě co do největšího zážitku z Godardovy tvorby začal prát s Bandou pro sebe :)). Dokáže na mě pokaždé hodně zapůsobit komorním dramatem mladé ženy svedené vlastním rozhodnutím a osudem na špatnou stranu, upoutat všemi nápaditě vyladěnými záběry v jednotlivých střípcích a kapitolách tak, že mi zde vůbec nevadí ani délka záběrů, krásnou hudbou a v neposlední řadě půvabnou a herecky excelentní Annou Karinou v jedné z její životních rolí. Nejoblíbenější scéna: Příjemně poetická chvilka v 6. kapitole v doprovodu šansonu Jeana Ferrata. Nejzábavnější: Přeci balónek a taneček u kulečníku! Nejpůsobivější: Rozhodně kapitola poslední. Nejdřív silný vrchol romance, poté tragedie. Nejsymboličtější: Pro mě osobně 11. kapitola. Pamatuji si, jak mě kdysi poprvé ono filozofování s dědouškem o slovách, mlčení a samotě dostalo do transu, až časem jsem v něm postřehl i dříve přehlédnutý nadhled. Ale pořád je to stejně kouzelné a má v sobě jako celý snímek podmanivou atmosféru. Filmové umění dělané s láskou, je to vidět i slyšet... ústřední hudební motiv se mi okamžitě zapsal do srdce. [95%] (15.09.2022)

Karina klopí zrak k desce stolu, stydlivě i zahloubaně – v obou polohách rovnocenně neodolatelně -, zatímco v pozvednuté ruce (loket nonšalantně opřený o stůl) vyvažuje zapálenou cigaretu. Vznešenost této pózy však podvrací způsob, jakým krčí ramena (jejich zvláštní sklíčenost jakoby opisuje bolest v pohledu), přičemž palcem pozdvižené ruky si ještě stačí nedůtklivě pohrávat s malíčkem. To vše není typické jen pro Nanu, hrdinku smutné postavy, kterou zde Karina ztvárňuje, ale i pro její zbylé godardovské role a obrazy. Děvčátko a femme fatale v jednom těle. Naivita vedle zralosti. Rozjívenost vedle vyzývavosti. Křehkost vedle rozhodnosti. Dvojakost byla vždy součástí jejího naturelu i vizáže. Proto se mnohdy zdá, jakoby vystupovala před své herecké masky a dvojnice – a stávala se sama sebou. Veškerá gesta a pohyby (ať už jde o chůzi nebo tanec) provádí přirozeně, nenuceně, s lehkostí jí vlastní. Pokaždé však stejně rozporně; s děsivou osudovostí i přezíravou nedbalostí zároveň. Takové je její kouzlo. (celý text) (14.01.2011)

Po ztřeštěné komedii Žena je žena mění Godard zcela polohu a pouští se do tohoto syrového dramatu, které má být zjevnou poctou Zolovi. Smutný příběh bývalé herečky Nany, která se rozhodne "žít svůj život" a skončí jako prostitutka, je pojednán velmi syrově (i proto se možná točilo na "dokumentární" černobílý materiál - předchozí film byl barevný). Nana, kterou zahrála krásná Anna Karina, nepřestává být idealistkou ani v nejhorších okamžicích. Život se k ní však chová macešsky až do úplného konce. (02.12.2005)