Žiť svoj život

Doba predkondómová (asi najkrajšia filmová prostitútka; Snehulienka ❤️). Ne, nebavilo ma to, asi rovnako jak Pohŕdanie. Tiež je to kvalitka, ale jak nemám rád Godardov humor, tak mi nesedí ani smrteľne vážny. Navyše som od neho nedávno videl Sauve qui peut, na rovnakú tému, a ako komédia mi to sadlo viacej. A dosť mám rád jeho film Žena je žena, tak by som teraz chcel Karinu, aby furt hrala len tú jednu postavu. Tak hovorím, minulo ma to. (24.04.2021)

Dokonalost není potřeba detailně analyzovat, stačí se ní nechat unášet. Tento Godardův film jsem s odstupem času viděl dnes už potřetí a považuji ho za dokonalý a dlouhodobě za režisérův nejlepší (byť se teď u mě co do největšího zážitku z Godardovy tvorby začal prát s Bandou pro sebe :)). Dokáže na mě pokaždé hodně zapůsobit komorním dramatem mladé ženy svedené vlastním rozhodnutím a osudem na špatnou stranu, upoutat všemi nápaditě vyladěnými záběry v jednotlivých střípcích a kapitolách tak, že mi zde vůbec nevadí ani délka záběrů, krásnou hudbou a v neposlední řadě půvabnou a herecky excelentní Annou Karinou v jedné z její životních rolí. Nejoblíbenější scéna: Příjemně poetická chvilka v 6. kapitole v doprovodu šansonu Jeana Ferrata. Nejzábavnější: Přeci balónek a taneček u kulečníku! Nejpůsobivější: Rozhodně kapitola poslední. Nejdřív silný vrchol romance, poté tragedie. Nejsymboličtější: Pro mě osobně 11. kapitola. Pamatuji si, jak mě kdysi poprvé ono filozofování s dědouškem o slovách, mlčení a samotě dostalo do transu, až časem jsem v něm postřehl i dříve přehlédnutý nadhled. Ale pořád je to stejně kouzelné a má v sobě jako celý snímek podmanivou atmosféru. Filmové umění dělané s láskou, je to vidět i slyšet... ústřední hudební motiv se mi okamžitě zapsal do srdce. [95%] (15.09.2022)

Obrazové vyprávění příběhu Godard pojal kapitolovou formou, tzn, že film není vyprávěn jako jeden souvislý film, ale formou několika scén - kapitol z nichž každá má svůj název, ale není třeba se bát jednotlivé kapitoly dávají velmi zdařilý celek, který nás navádí ke spoluexistování s hlavní hrdinkou. Tahle forma vyprávění umožňuje režisérovi věnovat se detailům a nechat vyniknout herecký Anin talent, nevím jak vy, ale já si Nanu zamiloval. Prostředí ostatně jak už je u Godarda, ale i mnoha dalších kluků z nové vlny působí velmi civilně až chladně, kamera se nebojí netradičních kompozic a můj kvalitní divácký zážitek překazily snad jen dvě kapitoly ke konci, při kterých jsme měl pocit, že se nám pan režisér chce zbytečně vykecávat. Tohle minus však vyrovnal konec, kdo zná francouzskou kinematografii ví, že franticí umí ukončovat hodně tvrdým KO, ale tnehle závěrečnej direkt mě fakt docela zabolel. (10.05.2014)

Ani se nedivím, že Godard složil poklonu své dvorní herečce připomínkou filmu Utrpení panny Orleánské, jejímž režisérem byl Karinové rodák Dreyer. Karinová je do snímku evidentně velmi emocionálně zangažovaná, dává v plen reálie z vlastního života, to je neuvěřitelná odvaha. Díky tomu zní všechny dialogy velmi nenuceně. Filozofický rozhovor v jedenácté kapitole je náramně hravý, což bych nich nikdy nevěřila, že je možné. Samotný závěr filmu je jedna z mála částí, kterou si pro sebe celou neukradla Karinová, zde exceluje Godard coby scenárista. Hudební leitmotiv se Legrandovi velice povedl, ten konec mohl být klidně i delší, ráda bych si hudbu vychutnávala déle. (29.06.2019)

Co nám tím Godard chtěl říct? Kamera zabírající po většinu času rozhovorů pouze jednu postavu, přinejlepším pouze zády, naznačuje odcizení. Nana se i přesto snaží Žít svůj život a dává se na dráhu prostituce. Obecně mi vyprávěcí forma snímků nové vlny nevadí, ba naopak, Godardovo Pohrdání je fantastické. Jenže u Vivre sa vie mám pocit, že se mi nedostalo žádného sdělení. Ano, život je těžký a v 60tých letech jste si alespoň mohli zafilozofovat v kavárně s neznámým dědulou. 6/10 (28.10.2012)