Vydatá žena

Čím víc toho od Godarda vidím, tím víc mi přijde, že točí stále o těch stejných tématech a vždy do toho jen víc nebo méně experimentuje (podle roku vzniku), takže už u jeho filmů tak nějak očekávám, co mi v nich bude sdělovat a po téhle stránce mě jen tak ničím nepřekvapí, nicméně tohle natočil ještě v šedesátkách a i když to je hlavně jen sled všemožných myšlenek, tak je tu aspoň nějaká soudružnost a věnování se převážně jen jednomu tématu. Pro úplné docenění bych to asi někdy potřeboval vidět znova, protože mě to úplně nepohltilo a tak mi možná i něco uniklo, ale po filmařské stránce mi to přišlo dost zajímavé, zaujalo mě i veškeré zdejší experimentování, něco jako příběh tam taky naštěstí bylo a zazní tam i pár zajímavých myšlenek, i když v té Godardově typické změti. Takže to určitě řadím mezi to lepší, co jsem od něj viděl a jestli mě něco zaujalo nejvíc, tak rozhodně to, jak tu na jedné hlavní ženské postavě jsou vykreslené všemožné typy žen. Jen teda Méril nemá takové zvláštní charisma, jako Karina, se kterou by mi celý film přišel nejspíš o něco zajímavější. Vlastně jsem si při tom místy vzpomněl na Week-End - oba ty filmy mě totiž na začátku hodně nadchly, ale ke konci už jsem se nemohl dočkat zjevení nápisu Fin... Silné 3* (08.01.2023)

Film jako velké interview, černobílý ale neskutečně barevný. Dotyky, samé dotyky, včetně dotyků slova. Vdaná Nevdaná žena je velmi lehkomyslná, sama to připouští. Naopak pohodlná. Pohodlná, vyhýbajíc se zásadním rozhodnutím. Režie se Godardovi opravdu povedla. Někdy sledujete negativ a někdy se obraz otočí o 90 stupňů. Rozdělení do kapitol se mi taky zamlouvalo. Úžasný je i trailer. Rok 1964? A byly na takové experimenty prachy. Dnes jsou pouze na propagaci buzerantů. (23.01.2012)

Macha Méril není tolik půvabná a uhrančivá oproti Anně Karině a ani tento samotný film mě nenadchl až tolik jako Žít svůj život, ale jinak se Godardovi podařila opět pozoruhodná skládanka mnoha originálně snímaných střípků a fragmentů, nabízející dohromady příběh. Námět mladé ženy začínající zdánlivě dokonalým milostným vztahem, který postupně zcela pohasne pro nemocně přehnanou lásky ze strany žárlivého manžela, se mohl zvrtnout v depresivní drama, zde jsme svědky neotřelého směru přes spoustu filozofování, ale jako u většiny filmů pana režiséra ze 60. let, mají zde mnohé dialogy či monology hloubku... někdy i se zajímavě protikladnou nabídkou postojů: jednou prosté řčení o tom, že „minulost nestojí za námahu, důležitá je přítomnost“ a okamžitě poté vyprávěný příběh z minulosti o nacistech a koncentračních táborech dokazující, že někdy vlastně „je paměť jednou z nejdůležitějších věcí“... Ačkoliv na první pohled může občas snímek opět připomínat až studentské cvičení s kamerou a střihem, v závěru jsem si teprve potvrdil, že celý koncept včetně výstavby scén a motivů měl zde Godard promyšlený – zvláště když v jedné scéně, jen s výměnou partnera, zní skoro stejný, ale v jednom zásadním detailu pozměněný dialog, jaký jsme už slyšeli dříve. I vyprávění postav do kamery, mezi nimiž sestavu protagonistů spestří chytrý učenlivý kluk a také spisovatel Roger Leenhardt v roli sebe sama, mě většinou zaujala, jen jsem měl občas pocit, že pro vstřebání všech myšlenek bych si měl ještě časem film pustit znovu. Nějakou tu nudnější scénu o směšných starostech žen o dokonalá prsa dle odborných článků, bohatě vyvážily jiné, pocitově silné momenty i krásně poeticky zachycené okamžiky intimity plné detailů a přesto bez jediného záběru, který by zobrazoval cokoliv choulostivého... Neznámé tváře jsem nevnímal jako slabinu, oba herci kolem Charlotte měly alespoň drobné charisma a možná i lépe vytvořili prostor pro to, vnímat hlavně (nebo výhradně) postavy. [75%] (16.09.2022)

Prostě klasika. Jedno velké loutkové divadlo, ve kterém je divákovi podsouváno, že za drátky či provázky nebo obecně jakékoliv ovládací mechanismy vlákenné povahy tahá sám život. Že takhle to doopravdy je. Totiž bylo tehdy, i když pořád ještě je, i když jinak, ale pořád dost intenzivně. Psychologie je nahrazena reklamou, světem poletují a vládnou, ba přímo jej zaplňují jen náhodné fragmenty, obrazy, slova, vše k ničemu, nicneříkající, ale někomu to může dát pocit hřiště, kde si lze tak báječně vyhrát... Ohledně toho podsouvání identity loutkovůdce - on by to asi byl život, jenže mnoho záběrů vypadá jako "přetažených", v tom smyslu, že v pouhém loutkovém zobrazení života a vůbec by byly utnuty jaksi dříve, jakoby Godard vedl diváka až do krajiny za pointou. Nebo je to jen znejistění dané tím, že jednotlivé scény víceméně postrádají typické pointy? Formálně je to asi jako hodit granát po Fassbinderově Effi Briestové, tedy jako většina Godardových filmů, jen mám pocit, že zde vznikla homogennější kaše než v jiných případech. Nedodělanost se mi zde zdá nehrát zas až tak zásadní roli, nazíráno čistě z hlediska prvního plánu je to spíš než příběh o ženě, která má milence o ženě, která má dilema. Nejdem v příběhu rovně v čase, krouží se na místě, kolem dokola no ale vzato kol a kolem je asi dost zbytečné se tak rozepisovat, když jde vlastně o čistě novovlnnou záležitost, ukázkovou, čistou. Beztak se o tom můžete dočíst i na Wiki, i když si nejsem jist, zda by se tam našla i zmínka o nečekaně jemné (srov. např. s Sauve qui peut (la vie)) estetice dotyků, která zapříčiní pátou hvězdu a která se poněkud, trochu vymyká snaze o zloutčení. (21.05.2012)

Je to krásně udělané, ale zároveň se na tom objevuje godardovská nuda – to, na co dneska žehrají diváci Socialisme (a já to vidím i v Nouvelle vague), je tady asi poprvé – jeden z mých nejbolestnějších zážitků z Godarda je Žít svůj život – tam tu nudu rozhýbal, všechny formální hry (novinové titulky – DANGER se měni na ANGE), kapitoly, mezititulky, dialogy doprovázené záběry na nahou kůži milenců (Hiroshima mon amour – napadá mě, jak moc tohle v Personě a Ze života loutek vykrádal Bergman – bílé záběry), tam měly pro mě smysl a půvab – tady je to bez toho. Film je námětem podobný O něčem jiném – Chytilová byla prostě krutě dobrá, dodnes je nedoceněná. (18.12.2011)