Sympathy for the Devil

Stouni nám zazpívají několikrát v různých aranžích stejnou píseň a mezitím se dozvíme kolikrát východní totalitní systémy doslova oprcaly obrovskými čuráky západní demokracii. Takže jediným pozitivem zůstává, že jsem zjistil, že Keith Richards nevypadal vždycky jako reklama na eutanázii, ale že bývával docela pohledný mladík. (21.02.2008)

Genese písně jako genese jakéhokoli upřímně konaného díla zasazeného do dobového kontextu. Co tomu ještě chybí, kdy už je to "dobré"? Stonovský a godardovský jazyk nehovoří úplně stejnou řečí, přesto však jsou obě zcela srozumitelné i pro mnoho jiných. Nebyla to tato "Sympatie", co mě přivedlo k víře, ale: "High and dry well, I'm up here with no warning...", kdo to zná, asi také nebude pochybovat.. (16.02.2014)

Filmová esej, která je založena na kvalitní přípravě co a s jakými motivy natáčet (příprava textů, které čtou černoši nebo majitel obchodu s časopisy, jejich "herecké" zadání a výběr lokací) a pak v samotném průběhu natáčení jde už hlavně o intuici a umělecké, spontánní reakce na fungující skutečnost, rozhodnutí co zrovna a v jakém pohybu či detailnosti snímat a zachytit. Než přijde pravý zásah vznikající ve střižně - sřih si Godard dělal sám, tedy zde u stolu z materiálu sestavil esej, zpracoval si plakáty a (a)synchronizoval si zvuk, takže tak výsledek může vyznívat různorodě, je otevřený pro více interpretací a skládání významu, považování, které motivy jsou důležitější, které jsou skutečně směrodatné, to si pak divák činí sám - je otázka, zda je to film o Rolling Stones, což není, ani o jejich písni, nebo o politice a všeobecném globálním střetávání a kontrastování, což vychází ze společensky, rasově neklidné situace té doby (60. léta, studená válka, západ x východ, Berlínská zeď, válka ve Vietnamu, reakce v '68. - hnutí studentů ve Francii), o černoších, ale to není, zkrátka každý sleduje a všímá si teď témat zvlášť (a rovin: komentáře, obrazu a zvuku/hudby), místo aby považoval syntézu, hledá si svoje. Ovšem nesmí uniknout globální komplexní výsledek, jinak to nemá cenu a je to odfláknutý způsob reflexe a je nesmyslné se na to dívat. Godard tu byl oproti třeba La chinoise, nebo podobně Week-endu, klidnější, jeho styl trochu absorboval prvky, jak mě napadá, vlastně Tatiho Playtime - který je ze stejné doby - co se týče aktivity po celém rámu obrazu i mimo plán (ve "hraných" pasážích s černochy) a pohyb kamery odhaluje všechny na sobě nezávislé děje - to není divadlo, není to ani dokument, protože všichni hrají - Rolling Stones také hrají, jejich hudba a přednes spojené s image je - právě jak zmiňuje jeden z textů čtený černochem (černochem ve vozíku) - divadlo a varieté s hudbou. Jakékoli jednoznačné závěry jsou no prostě falešné. (Odbočka: dám 5 hvězd, aby se zvedlo hodnocení.) Takhle jednoduše to zavrhnout nejde, protože tohle právě je umění, jestli vůbec chápete, že film také někdy způsobem uměleckého vyjádření být může, a jestli to nechápete, tak prosím oddělujte většinu filmových výrobků a rohlíků k přežvýkání od jiného, zcela charakterově odlišného, kinematografického média... Pleased to meet you Hope you guess my name - But what's puzzling you Is just the nature of my game (19.05.2009)

Asi bych řekla, že je výrazným znakem všech výrazných děl, že je velmi těžké na ně vůbec koukat. Jen mě to tak napadlo. To se mi tak líbí na těch osobitých umělcích, že když například natáčejí dokument o vzniku písničky, tak vlastně nenatáčejí dokument, ale manifest filosofického směru. Nejlepší je Vše o Evě. (08.08.2010)

Stouni jsou tu tak trochu odstrčeni kvůli politice, která hraje prim, ale na druhou stranu výtvarně je film povedený, kamera velmi slušná. Moc se mi líbila scéna rozhovoru s divkou z lesa. Bohužel je to taky dost nudné. Celkově je to klasické dílo z 60. let od režiséra z románské země okořeněné velkým důrazem na politiku. (29.09.2007)