Pěstuj si pravačku

Čí řev ve Wimbledonu asi kníže parodoval? „Člověk čeká celou věčnost a uvažuje, ano uvažuje, je-li nějaký rozdíl mezi Idiotem, Individuem a jím, Člověkem.“ Obrazy se střídaly příliš rychle. Nebyl to film na moje gusto. Možná jsem pro něj neměla dost času, trpělivosti, pochopení. Godard není přesně má krevní skupina. (Je to klišé, ale je to pravda.) Byť dává divákovi prostor pro fantazii. Ale Idiota jsem v tom při nejlepší vůli nenašla. Byť jsem jej četla a několikrát viděla v divadle i ve filmu. (18.09.2008)

Humor? Výsměch!... O JLG se po bouřlivém roce osmšedesátém v širší divácké obci většinou taktně mlčí, pokud už mluví, tak začasto nedělá mnohým problém odsoudit jeho tvorbu coby „pseudo“ (cokoli). Podle mě se přitom Godardova tvůrčí etapa po roce 1980 v lecčems spíše vystupňovala a stala se ještě více svobodomyslnou, nemyslím si, že by programově popřela vlastní zásady. Zachované jsou hrátky s filmem coby médiem a neutuchající touha všemožně experimentovat pro vlastní potěchu (a na úkor diváka). Takhle bych vnímal i „vtip“ ve filmu obsažený. Jde o to, že Godard neumí vyprávět anekdoty, ale jako málokdo další se dovede vysmát přímočarým postupům vyprávění, takže si (možná na základě náhody, kdo ví) sestavuje vlastní svět, stále ho popírá a cituje při tom všemožné autority. Otázka zajisté zní – interesuje vás takový humor? Neodmítám celek, zamlouvá se mi hravost, kupříkladu perfektně využitá práce se zvukem (celkem typicky). Hlavní zvukový motiv byl v nejednom případě umístěn mimo obraz a režisér ho neodkryl, nechal diváka jen tušit, co se za ním skrývá. Absurdní situace, co s toho vzešly, byly snad jediným verbálním humorem („Platini!“). Zato sám JLG se shodit jednoduše neumí. Coby kníže se ironizuje s očividnou grácií (jedna grimasa?!) a za pitomce jsou osoby kolem něj. Motiv s kapelou mě nepřesvědčil a připadá mi idealizovaný, odtržený od reality osmdesátých let. Myšlení a sny „šedesátníků“ jsou pro jejich účastníky hold nesmrtelné. Dokonale chápu otrávené reakce, my se Godardovi nesmějeme, on se vysmívá nám. (01.05.2012)

Tenhle film jsem ani s vypětím všech sil nedokoukal, takže hvězdičky dávat nebudu... Asi po 20 minutách sledování jsem se tak nudil, že jsem u toho začal dělat něco jinýho a jen občas jsem se mrknul, jestli se něco změnilo, ale bohužel tam bylo pořád stejný blábolení... Nakonec jsem to po hodině vypnul úplně. Takže nehodnotím, ale to, že jsem to nevydržel, o mnohém svědčí... (04.01.2007)

No co říct k tomuhle, prostě Godard. Děj to nemá vůbec žádný (jako jo, prvních 5 minut se tam objeví zápletka s tím, že se Godard snaží někam dopravit kotouče s filmem, ale ani tahle zápletka nijak neskončí), snaží se to o komedii, Godard se tu chová jak postavička z grotesky, ale bohužel, mě to prostě nebavilo a ani vtipné mi to nepřišlo. Zasmál jsem se jenom u té scény, kdy tam chlap u okna tančí s ženskou, která je nejprv oblečená, pak se otočí dokola, ženská je nahá, otočí se ještě jednou a borec tam tancuje sám. Do toho tu jsou hala bala poházené myšlenky, citace z Idiota a sem tam pár nastínění nějakých myšlenek, které se ale od sebe hodně liší (nejvíc znát je tam asi úvaha nad tím, jestli je Nebe nebo ne). Stylem mi to připomnělo Socialismus, až na to, že tady není myšlenka jednotná a chvílemi to vypadá, že tam i o něco půjde. Ale jinak se tu objevují různí lidé, co říkají všemožné věci, co na sebe ani nenavazují. 2* (16.11.2019)

Poskládej si svůj vlastní film. Naneštěstí (?) nedává Godard divákovi absolutní svobodu (divák je stále limitován obsahem obrazu), ale ani manuál, odkud s rekonfigurací začít, tip čeho se chytit, aby z chaosu vyvstal alespoň jakýs takýs řád. Výsledek: prázdnota a bloudění (křeč); tázaní se, zda se múza minula s Godardem či s Vámi. 1* za přemýšlení nad tématem výkonnosti vlastní imaginace, 1* z úcty ke Godardovi (tohle byl bohužel první film, který jsem viděl po jeho smrti, a to v rámci piety, rozloučení; inu, ne vždy se výběr filmu povede). 35 % (19.10.2022)