Alphaville

Godardův Alphaville je multižánrovým pastišem, koneckonců, jak je to u Godarda zvykem, avšak (subjektivně řečeno) je v něm možno vidět více cinefilního materiálu. Tento pocit se vkrádá důvěrně známým „kopírováním“ prvků z filmu noir, jehož stylistickou stránku umně Alphaville využívá (a čímž pobízí i k vnímání filmu jako nesmělé parodie). Podobnosti vůči filmu noir lze spatřit jak v hlavních aspektech filmu: hlavní hrdina Lemmy Caution jako drsný detektiv upomínající na hard-boiled školu (a dokumentuje tím i Godardovu zálibu ve filmech klasického Hollywoodu) nejen svým výzorem, ale i v postavě Anny Kariny lze vynajít kontury klasické femme fatale. Inklinace k filmu noir je zvýrazněna i v detailech: podobná hra se stíny a světly v chodbách a na ulicích chladně nepříjemného města Alphaville, které většinu času dává najevo znatelné kontrasty. Zdá se, že i samo město vyvolává zvláštní pocit genia loci ve fikčním světě. // Vyhledat ale prvky filmu noir by bylo, obzvláště v Alphaville, poněkud krátkozraké. Godard využívá i jiných žánrů a jakkoli by se mohlo zdát, že to přispívá k roztříštěnosti, Alphaville se stává různorodou hříčkou, která přebírá několikero žánrových konvencí. Ze všech si ale vybírá jen okrajově: více než sci-fi je film podobenstvím o zvrácené společnosti ve světě bez citu. Alpha 60 je tak jakousi variací na Velkého bratra: centrální počítač podle něhož se všichni orientují a který svým démonickým, z útrob vycházejícím, hlasem dává světu neobvyklou intenzitu. Jako cizinec pak působí Lemmy Caution. Alpha 60 není schopný rozpoznat jeho myšlenky a zdůrazňuje tak rozdíl mezi oběma světy v Alphaville. Vyhledat v tom lze rozpor právě mezi lidstvím, reprezentované vetřelcem Cautionem, a chladným „anti-lidským“ městem, kde vládne tvrdou rukou neporazitelná logika. Od pravidel Alphaville se tak odvíjí i další (sub)žánry, které jsou pouze v náznacích. Vztah mezi Lemmym a Natachou reprezentuje linii romantického příběhu, Lemmyho odpor je náznakem gangsterky (či filmu špionážního; resp. zmíněného filmu noir). Ač si přebírá Alphaville různorodé znaky a je podobně „godardovsky“ hravý, je především atmosférickým dílem, u něhož lze velmi dobře hledat druhotné významy a zároveň se nadšenecky opájet nad jednotlivými aspekty stylu. (13.01.2012)

Jean-Luc Godard byl natolik osobitý tvůrce, že i svému noirovému sci-fi dodal skvělý náboj a vizuální stránka je výborná, a to přesto, že se v podstatě jedná o současný svět bez nějakých velkých vynálezů. Jde ale o to, jak ten svět funguje, jak je popisován, co postavy říkají. A to rozhodně není špatné, jen ta atmosféra na mě působila víc než filosofie, což bych nečekal. (12.02.2015)

Godarda jsem nikdy moc nemusel. Zavedené kinematografické postupy sice boří hezky, ale koukat se na to nedá. A vyznavačem experimentů nejsem. Tady by se lineární příběhová linie hodila dodržet, potenciál tu je. Ale roztříštěnost, neskutečné hudební motivy a zvukové efekty, naprosto neatmosférická kamera, bez nápadu, to vše celý film jako film spíš ničí. (27.06.2011)

Zvláštne, a pre mňa netypické je, že u oboch Godardových filmov, ktoré som si pozrel včera a dnes, idem s hodnotením dokonca vyššie, než bolo moje pôvodné hodnotenie podľa spomienok z konca šesťdesiatych rokov. Alphaville pokladám za zmes žánrov, symbolov a nedopovedaných myšlienok, ktorá má zaujímavú atmosféru, podčiarknutú temným čiernobielym materiálom, pôsobivou hudbou a dobre vybratými hercami. Verím, že sa Jean-Luc pri jeho nakrúcaní bavil rovnako dobre, ako ja pri jeho sledovaní. (18.02.2012)

[8/10] (Athos, Chaumiane, Filmstudio) (Čb. /// Produkce: André Michelin /// Scénář: Jean - Luc Godard podle románu Hlavní město bolesti Paula Éluarda /// Kamera: Raoul Coutard /// Hudba: Paul Misraki /// MFF v Berlíně: Jean - Luc Godard (Zlatý medvěd)) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] (12.03.2010)