Bez znieczulenia
Sans anesthésie
Obsahy(1)
Ve druhé polovině 70. let chtěl poměrně vytížený Andrzej Wajda natočit film s některým z mladých tvůrců působících v jeho tvůrčí skupině „X". Volba padla na Agnieszku Hollandovou, kterou oslovil ohledně napsání scénáře. Zadal jí také námět filmu: měl pojednávat o muži středních let, kterého náhle opustí žena a jemu se hroutí celý svět. Také název snímku - Bez umrtvení - byl předem jasný. Wajda ho zaslechl během rozmluv s hercem Danielem Olbrychským, jenž tento výraz použil v podobném kontextu. Hollandová po řadě dlouhých diskusí s režisérem tuto zprvu obecnou zápletku obohatila o mnoho podstatných motivů a začal tak vznikat scénář typický pro proud tzv. kina morálního neklidu, v němž se politické události prolínají s osobním životem hrdinů. Scenáristka do příběhu přidala osobní vzpomínky na politické pronásledování svého otce, pro větší věrohodnost promítla do postavy novináře Michalowského charakteristické motivy z profesní dráhy polského publicisty Ryszarda Kapuścińského. Na základě Wajdových požadavků pak psala scénář již s představou konkrétních herců. Hlavní roli měl ztvárnit Zbigniew Zapasiewicz - po velkém úspěchu Zanussiho Ochranného zbarvení (Barwy ochromne, 1976) jeden z předních představitelů proudu kina morálního neklidu, dále se počítalo s herečkami Ewou Dałkowskou a Krystynou Jandou. Na přípravu filmu a jeho realizaci pak Hollandová vzpomíná: „Rozhovory s Andrzejem, jeho reakce, mlčení, únava, entusiasmus i jeho práce během natáčení - to vše pro mě bylo lepší školou režie než celé mé studium." Scénář mohl být realizován v původní kritické podobě jen kvůli nečekané smrti Janusze Wilhelmiho, nesympatického šéfa výboru pro kinematografii. Wajda se svébytně vypořádává se společenskými problémy, jež trápily Polsko druhé poloviny 70. let. Vypráví příběh novináře a spisovatele Michalowského, který se po návratu ze zahraniční cesty dostává do zvláštní životní situace. Načichlý západní svobodomyslností a demokracií otevřeně hovoří v diskusním televizním pořadu o výhodách a nevýhodách života za polskými hranicemi. Za nepřímou kritiku socialistického systému ztrácí ze dne na den své jistoty: nejprve zaměstnání, blízké přátele a posléze i rodinné zázemí. Michalowski si zpočátku naivně myslí, že může docela rozumně zabránit svému pádu, ale mechanismy totality jsou silnější. Wajda důkladně popsal situaci své doby, kdy člověk mohl v jediném okamžiku přijít o postavení a veškeré nabyté hodnoty. Výborný Zbigniew Zapasiewicz dokázal světaznalého a sebejistého liberála Michalowského proměnit v apatického hrdinu, kterému se zhroutil celý svět a pro kterého existuje jen jediné východisko - smrt. Film získal Velkou cenu na festivalu v Gdaňsku, nicméně hned poté byl pranýřován komunistickým tiskem jako nebezpečný a nevhodný. (Letní filmová škola)
(viac)Recenzie (7)
Podle mých vlastních (diváckých) pocitů zde morální neklid proniká vším, i mnou samým. Bylo by ovšem bláhové se domnívat, že problém morálního neklidu je vyřešen "zrušením" komunistického režimu. Stejný neklid může potrefit i dnes, a to každého z nás - pokud má ovšem "morálku" či alespoň nějaké etické pocity. Fakt neřešeného a nevyřešeného konfliktu, který nakonec řeší nahodilá smrt, připomíná podobnou událost z Buňuelova filmu "Ten tajemný předmět touhy". ()
Wajda stvořil tíživý film o obtížnosti života v sovětském bloku za doby normalizace. Na dobu vzniku jde o nesmírně odvážné dílo, které zpracováním (všudypřítomná šedo-hněď) i morálním apelem připomíná Kieslowkého filmy. Wajda fascinuje zejména nastavením zrcadla prohnilosti komunistických struktur od nejvyšších až po nejnižší rozhodovací pozice. Toto zrcadlo zjevuje pravdu skrze zrůdnou absurditu procesualit, které hlavní hrdina podstupuje, když se snaží dobrat se důvodů, proč je cíleně odstřihován od kontaktů se zahraničím i se svými studenty. Žádné jasné informace se mu ale nedostává, jeho okolí se nadále tváří, jako by to byl jen shluk náhod, za nimiž nikdo nestojí. Není v tom zlovolnost, ale spíše směs neochoty, zastrašení a opatrnosti. Velmi podobně pak vyznívá i scéna u rozvodového soudu, po níž následuje tragické finále. ()
Zlatá Palma - výběr ()
Bez umrtvení je velkolepým pádem úspěšného muže. Intimní rovina je podmanivá a niterní, politická rovina kriticky uštěpačná a zneklidňující. Andrzej Wajda dotěrně krouží nad polskou společností v jejím konvenčně politickém zajetí doby, Agnieszka Holland se s mladickou zuřivostí zavrtává pod kůži do lidského svědomí a obrazy kameramana Edwarda Kłosińskiho nevynechávají požitek bezprostředních detailů. Postupná a úplná ztráta všech zdánlivých životních jistot je strhující, neuctivá k dosažené společenské pozici, politický kontext neodpouští nezávislost ducha. Film Bez umrtvení je dramatem, politickou kritikou, černou komedií a jízlivou nezdvořilostí, je nekompromisní, snad až úchvatný, ale také do jisté míry strojený a zazní i několik falešných tónů, byť si vystačí bez hudebního podkreslení. Smutným hrdinou ztrát všeho dosud dosaženého jest Jerzy Michałowski (velmi dobrý Zbigniew Zapasiewicz), velmi úspěšný muž, reportér světových levicových zvratů, jenž si byl vším dosaženým příliš jistý. Noční můra nemá jenom jednu stranu, postupně prostupuje každým novinářovým triumfem. Hlavní ženskou postavou je Ewa Michałowska (zajímavá Ewa Dałkowska), manželka novináře s nečekaným životním rozhodnutím. Je snad až lehce ovlivnitelná a také zásadová ve svém skutku. K výraznějším postavám patří také závistivý a politicky uvědomělý novinář, básník a Jerzyho konkurent Jacek Rościszewski (dobrý Andrzej Seweryn), a Ewina nejlepší kamarádka a zubařka Wanda Jakowicz (zajímavější Emilia Krakowska). Z dalších rolí: svérázná mladá diva Agata (Krystyna Janda), Ewin jedinečně velmi výkonný právník Jerzy Porębowicz (Jerzy Stuhr), Jerzyho kariérně stržený kamarád Bronski (Roman Wilhelm), Jerzyho náhle opatrný šefredaktor (Kazimierz Kaczor), Jerzyho a Ewiny dcery, starší Olenka (Aleksandra Jasieńska) a malá Gabcia (Marta Salinger), bodrá hospodyně rodiny Józefa (Stefania Iwińska), či Ewina zlomyslná matka Anna Łukasik (Iga Mayrú. Film Bez umrtvení je působivým filmem nejosobnější i nejpolitičtější roviny, přesto se nedokážu zbavit určité umělosti. Krutá hříčka osudu s výkřiky nejčernějšího humoru. ()
Zvláštní doba, u nás vrcholila normalizace a v Polsku přicházel morální neklid. Z budování socialismu se pomalu stával repetitivní stereotyp, kdy si v tom lepším případě stačilo udělat to svý, v tom horším nebylo třeba ani to, páč nebyl materiál nebo lidi. Všudypřítomná šeď halila vše do pokojného hávu stagnace a rezignace, pod povrchem sice vřelo pár neposlušných ostrůvků nepoddajných, ale to bylo tak vše. Nicota vládne všem. A v tomhle prostředí Wajda vypráví příběh jednoho z těch, kteří pořád ve svém životě a konání viděli smysl. Jeho pomalý a vlastně absurdní, ale nezvratný pád je pak opravdu tíživou a nepříjemnou výpovědí o moci oné systémové nicoty minulého režimu, která semlela všechny a všechno a bez umrtvení. Na mne přese všechno pochopené až příliš rezignované přijetí osudu a neskutečně mne iritovala nemluvná postava Michalovského "milenky", kterou jsem chápal jen jako symbol něčeho, co jsem naopak moc nepochopil. Na druhou stranu rozvodové řízení nebo mu předcházející "poslední večeře" , to byla velká síla. Silnější tři. ()
Reklama