Orfeus

Cocteauova nebezpečně hluboká pouť do podsvětí poezie, založená na aktualizovaném řeckém mýtu, odhaluje mnohonásobnou dvojsečnost básnické inspirace, vedle její omamující krásy a zraňující bolesti (jež ostatně tvorbu podmiňuje) je to především věčnost navracení: skutečnosti, přítomnému okamžiku, neřkuli životu samému se lze přiblížit (a neztratit přitom vše, tj. sebe sama) jen jeho vnitřní sugescí nebo po zapomenutí jeho nahrazením obrazem vtělujícím jeho ideu. Odtud i věčnost mýtu a současně: naše předurčenost jím. Jsme na cestě kupředu a současně se vracíme. (15.09.2010)

Nevím... Není nesmysl říkat tomu surrealismus, když to celkem přesně adaptuje řeckou pověst, čili děj není motivovaný snovou logikou, ale ryze logikou předepsaného příběhu, kde se jen volí stylizace věcí, co se musejí stát (i když teda dojde k pár úpravám děje)? Přijde mi to jako nazvat film hororem, protože se v něm objeví sekera. Ale to jen na opraj - jinak mě tenhle film poměrně nadchnul, předně svými vizuálními hrátkami, které (asi i díky jejích větší jednoduchosti) na rozdíl od Krásky a zvířete nezestárly. 4 a 1/2 (18.02.2017)

Nejdřív nalézat, pak hledat, tvrdil Jean Cocteau a Orfeus, jehož největší chybou je, že při útěku zachází příliš daleko, to dělá přesně tak. Utíká od úspěšného života a spokojeného manželství a najde Smrt. Pak ji ztratí a začne ji hledat. Totéž s Eurydikou. Anebo je to všechno naopak? Cocteau vnímá básníka jako naddruh, stejně jako poezii zcela nadřazuje próze. Orfeus se chová jako zmatené chmýří zmítané větrem, které se neustále někdo snaží polapit a zasadit, aby z něj něco bylo, ovšem dá to neskutečnou práci, protože Cocteau bezvýhradně nadržuje jemu. Každý básník je posmrtný. Proto je mu tak těžko žít. Jean Marais se svou nepřístupnou krásou mramorové sochy zastiňuje i sebepůvabnější ženské protagonistky, režisér ho aranžuje do malířských póz a kamera sleduje obdivným pohledem. Orfeus je příběhem lásky, lásky v mnoha podobách. (06.03.2017)

O Orfeovi jsem věděl před zhlédnutím jen to, že jde o řeckou mytologickou postavu, pojí se s jakousi Euridikou a že se objevuje i v názvu Offenbachovy operety Orfeus v podsvětí. Ale tak, vzpomínám si, že když jsem kdysi prvně viděl Kam čert nemůže, o Faustovi jsem toho nevěděl tehdy víc a nemyslím, že by šlo o velkou překážku k tomu užít si film, který v ústřední zápletce ze slavného mýtu volně vychází. Rozpracování fantaskního námětu s přesunutím dávného mýtu do současnosti mě upoutalo, scénář je skvělý. Vyzdvihnout musím i zdařilý černobílý vizuál včetně velmi slušných triků a exteriéry vybombardovaných míst po válce tvoří velmi působivou kulisu pro podsvětí. Na francouzskou filmovou klasiku mě však Orfeus nemile překvapil až neobvykle málo výraznými hereckými výkony. Jean Marais mě navzdory své obrovské popularitě snad nikdy příliš neoslovil a zde jeho toporné přehrávání vyniklo o to víc, ztvárňuje-li převažně civilní postavu tehdejší současnosti. A možná za můj často slabší dojem může i celková stylizace, která s takovým námětem mohla zajít víc do mysteriózna, možná i lehce do horroru, uměl bych si v tom představit i trochu humoru, jenomže Cocteauův film, pokud odhlédnu od fantastického rámce, mi svou atmosférou připomínal spíše melodrama. Navzdory všem kladům a tomu, že mě více scén a nápadů (např. soudní tribunál v tajemném podsvětí) nadchlo, jsem se neubránil dojmu, že tenhle Orfeus již trochu zestárl. [70%] (05.01.2023)

Antoine de Saint-Exupéry řekl, že dokonalé není to, k čemu se už nedá nic přidat, ale to, od čeho se nedá nic odebrat. V tomhle ohledu je pro mě Orfeus dokonalý. Ani jedna scéna mi tu nepřišla navíc, příběh mě úplně vtáhl a prestože jsem za sebou měl na festivalu už 9 celovečeráků, zapomněl jsem na bolesti krku, očí i zadku a maximálně se do této fascinující moderní verze známého mýtu ponořil. Převozník, co vás na onen svět převeze v limuzíně, smrtonoši na motorkách a krásná smrt s vosím pasem... Skvělá podívaná pro diváka, co umí vypnout logické myšlení a nechat na sebe film prostě působit. (04.08.2011)