Ida

Polsko, šedesátá léta. Smutná road movie osudů dvou křehkých žen odhalujících tajemství své rodiny. Naivita, čistota, uzavřenost Anny a Wanda, stejně krásná, tvořící však svou zkušeností, ztrhaností i minulostí ostrý kontrast. Síla jejich střetnutí, lehkost Pawlikowského vyprávění, neskutečné krásy jednotlivých obrazů. A ta naprostá beznaděj, když ono setkání a zkušenost zasáhne duši každé neskutečně, samotný život však směřuje stále stejně do prázdna. (22.10.2014)

Propagační výhodou evropského artu se sexy jeptiškou v hlavní roli je rozhodně vždy naděje, že v rámci provokativního napadání starosvětských morálek máme docela velkou pravděpodobnost, že obdržíme její full frontal. Ida nicméně má i jiná esa v rukávu, zejména bravurní kompozici prakticky všech záběrů, které jsou často nepříjemně neinformativní (například několikrát nevidíme osobu, ke které se mluví či o které s mluví, ačkoli je o metr a půl dál od rámu kamery) a jsou koncipovány tak, že jejich aktéři vyplňují jen jejich minimální část. Tenhle způsob snímání, společně s černobílým obrazem napomáhá k zobrazení komunistického Polska jako neuchopitelného zjizveného mladšího bratra Mordoru, prorostlé existencionalismem, samotou a odcizením. I přes to není Ida heavy art, jak se může stát, protože každá ze scén má ve filmu svůj jasně pojmenovaný účel a neprostupnost protagonistek je rámována konkrétním cílem, za kterým obě dvě směřují. Vše za tím si divák může nacházet pohodlně sám a film ho k tomu nijak netlačí. (07.11.2014)

Intimně a rafinovaně "jen tak jakoby mimochodem" o velkých tématech (ta se nejen v postavě Wandy překrývají s tím, co by se mělo řešit i v našich luzích a hájích) s nebývale vycizelovanou chladně odtažitou vizuální stránkou. A v ní je paradoxně největší kámen úrazu, protože každý záběr je tak skvostně komponován, až obraz strhává pozornost čistě na sebe. A to není nikdy dobře. Čili paradoxně i navzdory bohatému a kvalitnímu obsahu jde do značné míry o naplnění otřepané fráze "vítězství formy nad obsahem". (17.01.2015)

Závidím těm, kteří v tom vidí mnoho myšlenek a pocitů... :) Oceňuji pěknou kameru, postavu tety Wandy a lákavě načrtnutá témata (např. zásadní kontrast povah hlavní dvojice), z nichž ale snad žádné podle mě nebylo využito naplno. Nemám nic proti pomalému minimalistickému artu (i když přiznávám, že moje krevní skupina to zrovna není), ale Ida mi nikterak silný divácký zážitek bohužel nenabídla. 60 % (21.01.2015)

Nemám moc v lásce skoro nemluvné hrdiny, ale na druhou stranu mám v lásce hrdiny, kteří jsou plní zmatku a hledají své kořeny. Slečna Ledová a paní Ohnivá pátrají po zemřelých, aby samy zakusily odumření tomuto světu, jedna tak, jak je to milé Bohu, druhá tak, že Bůh bude mít možná trochu práci s její záchranou. Každopádně nás, zhýčkané diváky 21. století, donutily obě ženy se trochu zamyslet. A to se cení. Velmi cení. Stejně jako nádherně pochmurná atmosféra budovaná oprýskanými zdmi, bezútěšnou dobou 50. let, židovským hřbitovem, citově chladným klášterem a samozřejmě to vše v moderním černobílém hávu. (02.08.2014)