Moje leto v Provence

Pohoda ve viditelné podobě. Dialogy jak z dílny Swarovski, hudba, co vás naloží do houpací sítě, hebké oko kamery klouzající po Provence jako paprsky podvečerního slunce, souměrně dokonalé herecké výkony, Hugues Aufray a jeho životní láska ze sladkého dřeva, Theo, nejroztomilejší filmové dítě, vztahy zranitelné i zraňující jako lehounké foukané sklo, olivy, kam se podíváš… ano, vážení, jsem zamilovaná. Do tohoto filmu. (23.08.2016)

O rodinných výletech naštěstí u mne platí, že je mnohem raději o prázdninách zažívám, než abych koukal na filmy o nich. Většina mi z nich navíc přijde na stejné kopyto, plná dokola ohraných situací, předívatelná... a je zcela jedno, ve které krajině vznikl, a kde se odehrává, i poezie zvolené lokace zůstala zde naprosto nevyužita. Jsem spíše náročnější divák a nebýt zdejší oblíbené akce "Virtuálního kina", na film se určitě nepodívám. Opravdu je zde uveden žánr drama? Ono bohužel i na komedii je ve filmu málo humoru a ještě méně invence. Překvapen jsem byl pouze účastí zpěváka-šansoniéra Hugues Aufraya (známého u nás mj. díky seriálu Píseň pro Rudolfa III.), v roli skloubené se vzpomínkou na americké hippies 60. let. Zdá se, že americkým trendům podléhá i celá francouzská kultura, když film o dovolené v Provence musí být zakončen anglicky zpívanou písničkou. Snesitelný, ale nudný podprůměr. (# Francouzská kinematografie: Virtuální kino) (22.01.2020)

Už úvodní písnička Simona a Garfunkela "The Sound of Silence" mě náležitě naladila a když v půlce filmu spustí Hugues Aufrey "Knocking' on Heaven's Door", málem jsem uronil slzu. Vůbec Aufrey na té "hipísácké" párty sedí jako zadek na hrnci. Pro mě by si příběh vystačil dědou a jeho vnukem, nemusel bych nafrněnou blonďatou vnučku, která by Rena viděla nejraději pod drnem. Samotná Provence jako vždy nádherná, ale ve filmu z ní zase tolik divák neuvidí, více ten kolorit malého městečka s večerní zábavou a dědkama u petanqu nebo u báru s pastisem, případně býčí arénou. U mě to vyvolává vzpomínky na několik dovolených u příbuzných manželky v Draguignanu, odkud byla hodinka cesty autem na Riviéru. (05.05.2024)

Teenageři s moderním způsobem života musí strávt celé letní prázdniny s morousovitým starým dědou žijícím postaru. Děda zpočátku akorát chlastá, zatímco vnuci tráví většinu času hledáním signálu. Ale nakonec se všichni začnou mít rádi a zažijou to nejlepší léto v jejich životě. Moc originálně to nezní a moc originální to taky není. Jedná se o takový typický současný rodinný o letním výletě přeplněný různými otřepanými situacemi, kdy si člověk pořád říka ,,tohle už jsem někde viděl.´´ Na druhou stranu já zrovna nejsem až tak náročný divák.:D Přišlo mi  to (až na pár vyloženě kýčovitých momentů) jako relativně pohodová oddychovka. Nejsem až  Je tam sice málo hezkých zvířátek,  ale neurazí, nenadchne a hned jak začnou titulky se vymaže z paměti, aniž by za sebou zanechala nějaké nežádoucí účinky. Jen jdu hledat signál, no a co? Ale asi bych se měl radši pustit z francouzských filmů tohoto století, konečně pustit tu Amélii. Kouká na mě z krabice s DVD. (24.01.2020)

Nechápu, že tahle pohodová francouzská komedie v naší kotlině tak neskutečně prošuměla. Před sebou totiž máte klasický případ pohodového filmu o ničem a zároveň o všem. Jasně, na tomhle místě vás nečeká žádné překvapení. Jean Reno bude necelé dvě hodiny roztávat a nakonec vám ukápne slza. Jenomže se u toho bude pít víno, zpívat, jezdit na motorkách, balit atraktivní zmrzlinářky a filozofovat o životě. Samotná francouzská oblast vám během toho všeho stihne učarovat takovým stylem, že se přestanete divit Kotkovi, Prachařovi a spol. Ti se (jistě nejenom na základě tohoto filmu) rozhodli odjet na prázdniny do Provence, natočit u toho film a pořádně si to tam užít. Škoda, že za ten film pak vybírali peníze v kinech. (25.02.2024)