Popoluška

Je dost těžké být hezká, když jste nevýrazná blondýnka a z většiny úhlů pohledu vaše zuby vypadají, že doputovat od jednoho k druhému je na náročný celodenní pochod. Peroxid se tak podepsal na Elčině máti i na Popelce samotné. Kameraman odvedl dobrou práci, většinu času je Popelka půvabná a éterická, malé holčičky budou mít nový idol a hezké usínání. Pro dobro jejich okolí si snad do života odnesou i to, že mají být odvážné a laskavé. Popelčin tatínek mi neodbytně připomínal mladého Třísku. Zlá matka (ne, Cate není krásná, je zajímavá, charismatická, fascinující, ale ne krásná) dodává příběhu opravdovost. Její zlo není samoúčelné, krutostí léčí vlastní bolest (a kdyby to nebyla nebetyčná prasárna, řekla bych, že tak to má být). Zlé sestry jsou nevkusačky, tupanky a trapačky, čímž jsou roztomile zábavné. Z nové rodiny malé Popelky jako největší zlo vychází kocour Lucifer, kterému bych s chutí ukopla hlavu, o což se, podle jeho placatého čumáku, už někdo neúspěšně pokusil. Divák nesmí moc hledat logiku v ekonomickém výkladu Popelčiny macechy, ani v tom, že pracovně vytížená Popelka měla čas někde jezdit na koni a nikdo na to neřekl ani popel. Stejně tak nehledejme logiku v tom, že myši, dožívající se věku dvou tří let tady žijí asi tak osmnáct. Pokud bychom mysl zaplavili úvahami už v téhle části děje, nikdy se nedobereme toho, proč víla kmotřička měla potřebu na práci (a že kouzlení je pro ni asi co pro kuchaře krájení cibule) oblékat róbu z kategorie sen šíleného cukráře. Vyčarovat velký kočár v malém skleníku je taky dobrý nápad, skutečnost, že si rozpadlého, přímo explozivně rozptýleného, skleníku nikdo nevšiml, svědčí o mentálních limitech obyvatelek domu. Potrhané růžové šaty zůstaly zachovány až na pár detailů. Kmotřička z nich udělala modré, změnila látku, sukni udělala dlouhou, zvonovitě se rozšiřující přes půl dvora, dekolt na zádech prohloubila až ke kostrči a k tomu přikouzlila pohodlné skleněné botky, Baťa posílá mustr a pokyn do Jablonce, v příštím měsíci se ptejte u svého obuvníka. Osobně trpím utkvělou představou, že noha ve skleněné botě začne smrdět. Snad si holčičky celého světa z těch botek vezmou poznatek o správné šířce a výšce podpatku, aby si pro klamnou eleganci nehuntovaly záda a nohy. Tanec s princem měl podivnou choreografii, nějak to působilo, že choreograf umíral vyčerpáním naučit tančit ansámbl loutkového divadla a výsledek tomu odpovídal. Nikdo ze zúčastněných nevypadal, že by měl pohybový talent. Pak udeřila půlnoc, ještěří kočí předvedl, že má opravdu šikovný ocas a vše spělo neodvratně k očekávanému konci, nad kterým malá holčička, kterou jsem bývala, řekla své spokojené 'jééé'. (02.05.2015)

Kenneth Branagh zmodernizoval Popelku tak, aby byla o něco realističtější a modernější. Charaktery jsou o drobet propracovanější a především jsou zalátovány různé logické díry. Přesto se film překvapivě hodně drží tradiční disneyovské Popelky a její příběh nijak zvlášť neupravuje a nerozšiřuje. Vidíme všechny známé motivy jako trýznivý život Popelky, krásný bál a finální nasazování střevíčků. Většinou je to velmi příjemná podívaná, ale vytknul bych to, že možná je film místy příliš temný. Útrapy Popelky vidíme velmi důvěrně a i když očekáváme šťastný konec s princem, myslím, že mnoho diváků v tu chvíli zatouží, aby se film obrátil spíš v klasický revenge-movie. Nebylo by špatné, kdyby Popelka zkopala svou ďábelskou matku, poslala své nevlastní sestry do hajzlu a s mečem se zkrvavená probila přes stráže až ke svému princi. Zde si ale musíme vystačit s myšlenkou, že se prostě vyplatí ježíšovsky trpět a být ke všem hodný. Což není až tak špatné poselství, ale řekněme i na pohádku velmi nemoderní. Tato Popelka je rozhodně velmi slušnou hranou pohádkou, ale to, jak je uzavřená do svého tradičního krunýře, je jí dost ke škodě. (7/10) (11.07.2015)

Návrat ke klasicky vyprávěnému příběhu, bez jakýkoliv pop-kulturních odkazů, nechutného humoru nebo velkého předělání, funguje až překvapivě kouzelně! Opulentnost, přirozené dialogy, chemie mezi hlavní dvojicí!, kostýmy,.. jednoduše kouzelná souhra nejznámější pohádky a shakespearovského doteku Branagha. (22.05.2015)

Když čtu zdejší nadšené komentáře, tak si říkám, jestli jsem vůbec viděla správnou verzi. Branaghova "Popelka" na mě působí po všech stránkách lacině a mám problém v ní vidět film pro kina. Navíc se mi vůbec nelíbila práce herců (Elčiným otcem počínaje a zlou macechou konče) a nějak nechápu, proč maskéři nechali hlavní představitelce tmavé obočí, protože k těm blond vlasům to působí jako pěst na oko. (13.09.2021)

Chcete-li dívčino lůno výtažkem svým potřísnit, vezměte ji do biografu na komerční sračku! Tak tímto bájným rodinným moudrem starých Evženovičů jsem se řídil zrovna nedávno a vzal svoji potenciální oběť nekvalitního šuku do kina na vskutku překrásný a dojemný příběh o Popelce a jejím princi Popelníkovi, který byl zvariován již tolikrát, že Popoluška, ako by povedali bratia Slováci, stihla mít za dobu své existence všechny barvy kůže, všechny přízvuky, oči zkosený do všech úhlů, byla v knížkách, ve filmech, v muzikálech, na dětských besídkách a dokonce si zahrála i ve dvouhodinovém celovečerním pornu! Proč si to teda nedat po tisící znovu, že ano. Výprava to byla vskutku velkolepá, poněvadž můj nový úlovek okouzlen a především nesportovně obalamucen vznešeností mého literárního slohu - "půjdeme spolu za třeskotu kastanět ruku v ruce vstříc večerním červánkům, s lehkostí a malicherností papírové lodičky, houpavě se kymácejíce v louži všedních zítřků" - nebyla žádná tradiční laciná štětka z baru, které táhne z držky jak ze spermabanky a která má IQ pěti průměrných fanoušků Rytmuse, ale toto byla děvčice na úrovni, kultivovaná, vzdělaná a naprosto přesně věděla, jaké i/y se píše ve slově piča, tedy jsem se musel dokonale připravit! Smyl jsem si zkrabatělý tvaroh zpod ráfku, nehty na nohou zakrátil cirkulárkou, vysrkal ze zubů poslední zbytky lasagní z minulého týdne, hodil na sebe nedělní tričko jen se třemi mastnými fleky od Big Macu a trochu se navoněl záchodovým osvěžovačem. No co si budeme povídat, byl ze mě hotový Popelník! Takto vybaven společenským šarmem jsem onu šťastnou dívku vyzvedl u ní před domem a jeli jsme do místa biografu plně vybavenou a klimatizovanou tramvají. Abych zapůsobil na plné čáře, dokonce jsem si u pokladny před ní ani neusral, ačkoliv mi to tlačilo na bránu fakt festovně! Zážitky z filmu vám však nepovím, neb jsem se místo na něj neúměrně dlouho soustředil na slečniny gigantické nalejváky, které se draly ven z neadekvátně velké krajkové bardotky a prosily strýčka Ištvána o pomoc. Takže tomu dávám průměrné dvě a jednu hvězdu navíc přidávám k dobru, anžto jsem jim o jeden film, tři panáky a sedm koktejlů později ven skutečně pomohl! ♥ (26.03.2015)