Dočasný domov

Jedno z největších překvapení poslední doby. Short Term 12 je sice nenápadný snímek, ale rozhodně si zaslouží velkou pozornost. Příběh ze zařízení pro mladistvé nám otvírá dveře do životů jednotlivých lidí, kteří jsou zde nuceni žít a nebo zde dobrovolně pracují. Strasti a osudy jednotlivých postav ve filmu jsou skvěle vykreslené a pro mě bylo velmi snadné si ke všem najít cestu a přesto, že je můj život natolik odlišný od jejich, bylo pro mě jednoduché je pochopit a soucítit s nimi. Důležitou součástí skvěle napsaných postav a jejich příběhů jsou také jejich protagonisté, u kterých jsem ani neměla pocit, že jde o herce, ale o lidi, kterým skutečně tyhle příběhy patří. Ať už šlo o skvělou Brie Larson nebo Kaitlyn Dever, všichni jako by nebyli jen stvořeni pro tyto role, ale skutečně se těmito postavami stali. Byl to pro mě jeden z nejsilnějších filmových zážitků za dlouhou dobu a jediné, co bych vytkla je to, že bych tento filmový prožitek nejraději ještě prodloužila a nahlédla do života postav ještě více. (29.01.2014)

Je to již potřetí tento rok, co jsem se (ač neúmyslně) setkal s Brie Larson. V Don Jonovi mě bavil její provokativně „nechápavý“ výraz, v The Spectacular Now jsem ji skoro nepoznal, ale její projev byl také hodný povšimnutí. Po Short Term 12 ji už nelze dále přehlížet. Její dospělý výkon dominoval snímku a společně s dalšími scénami (zejména raperský song a povídka o chobotničce Nině) držely laťku hodně vysoko. Jeden z nejlepších letošních „malých“ filmů, kterému k páté hvězdě scházelo málo. (27.01.2014)

Nejen děvčata, která se až moc často sprchují s vlastním otcem, získávají útočiště v téhle přechodné ubikaci, ve které nechybí silná podpora a empatie, velkou měrou z náruče vychovatelky/sociální pracovnice Brie Larson, která si sama tahá velké břímě z minulosti. Právě herecké výkony mladých neokoukaných tváří dodávají výsledku na věrohodnosti, problémy sociálně vyloučené mládeže dokresluje polodokumentární styl, tvůrci předkládají emoce nenásilně, přesto mi přijde, že se tu trochu klouže jen tak po povrchu. Nezávislé indie drama volající o pomoc si pozornost i tak zaslouží. Ač nesedne úplně každému. A nevím, zda je dobré, aby těm, kteří špatně usínají, celé dny v sobě hledící do zdi leccos dusí a „rádi“ se sebepoškozují, pomáhali ti, kteří si prošli podobnou zkušeností. Líbila se mi civilnost, na čtyři ale jít tak nějak nechci. (09.05.2015)

Až příliš indie. Po I Am Not a Hipster jsem měl chuť dát Crettonovi ještě šanci, ale bohužel se mi potvrdil jako až moc velký slzoždímač s až příliš velkou touhou vzbuzovat emoce hnaním situace do extrému - trpí tím příběh i postavy, které pak jsou jen typické klišé uzlíčky neštěstí, místo aby žily. (19.01.2014)

I v americkém Klokánku, záchytné to stanici, chránící děti před vlastními rodiči, dochází ke stejnému jevu, jako u nás a všude jinde - bolestí ze sebepoškozování si dokazovat, že žiji, že cítím, že pohled na vlastní krev mi dá na chvíli zapomenout... Den otevřených dveří v "Short Term 12" však navíc nastoluje otázku, jak až je vhodné, aby se o takzvaně "znevýhodněné" děti starali ti, co si prošli podobným peklem, ano, dokáží odhalit rébusy, do kterých šifrují svá volání o pomoc, jsou jim blíž vědomím stejného stigmatu... ale dovedou zvládnout svoje vlastní emoce ve vyhrocených situacích, neposouvají záchranné hranice podle svých traumatických zážitků, nezatáhnou je do svých skříní s kostlivci? Není rozumnější pouze nadhled profesionála, byť z nastudovaných modelů? Pointa zní - obojí je správné, jen je třeba oba přístupy citlivě nakombinovat, pak naděje na záchranu není jen teoretickou učebnicovou formulí... Zajímavé, civilní, uvěřitelné. (17.03.2014)