Kúzlo mesačného svitu

„When the heart rules the head, disaster follows..“ Jizlivý skeptik Firth potírající okultní šlendrián docela bavil, ale od chvíle, kdy racionálno vyhrálo a ihned zatoužilo býti poraženo, začalo kouzlo měsíčního svitu vyprchávat a zůstala tuctovka, která neměla v plánu překročit svůj stín. Někdy je to snobství v Allenových filmech odtažité a protivné.. (03.08.2018)

Nemám za sebou mnoho snímků Woody Allena, ba co dím, dokonce jsme se v minulosti celkem spolehlivě míjeli. Ne že bychom se nesetkali, ale takříkajíc jsme nevešli v dialog. Tenhle kousek mě ale potěšil, možná nejsme naladěni na stejnou vlnu, ale nějaká ta harmonizující notička se zřejmě časem najde. (5.10.2016) S odstupem skoro dvou let - těch harmonizujících notiček se našlo už docela hodně. Tentokrát 17.8.2018 jsem se neskonale bavila a vychutnávala si celou atmosféru. Fascinuje mě, jak dokáže Woody Allen vést hlavní postavu. Jakoby jí vdechl u kus své povahy, svůj styl mluvy. (05.10.2016)

Dokonalý trik po allenovsku. Woody ide ale tentoraz málo do hĺbky postáv na to, aby to medzi nimi mohlo fungovať. Iskrenie medzi Firthom a Stonovou funguje nastopro v jedinej scéne (hvezdáreň), a v kľúčovej poslednej štvrtine filmu (po pointe) nefunguje vôbec. Tí dvaja sú povahovo nezlúčiteľní. Keby si racionálneho suchára zahral samotný Woody, aspoň by film nepredstieral nereálne, neusiloval by u nesplniteľnú métu romantického rozmeru, a bol by čistou veselou komédiou. Tri hviezdy s odretými ušami. (07.08.2014)

„Jestli napálila i tebe, pak musí být vážně dobrá. Ale mě neošálí!“ Zábavné ani ne tak kvůli hláškám (i když sarkastický Firth občas z úst vypustí něco se slušným humorným potenciálem) jako úsměvnému jiskření mezi hlavní dvojicí (romantická linka prostupující celý film) a také divákově napětí, zda velký kouzelník usvědčí „médium“ z podvodu nebo ne. Nicméně, Woody mě v jedné chvíli (Stanleyho monolog v nemocnici) docela vyděsil, už jsem se začal pomalu obávat, zda můj oblíbenec nezačíná mít příznaky senility, naštěstí jenom blafoval a já si oddechl (hloupě jsem naletěl, ale znáte to, věk nezastavíte). Zbytek filmu po Stanleyho triku byl už samozřejmě naprosto čitelný, avšak přesto ho režisér dokázal přednést nanejvýš milým způsobem. A když si k tomu přidám skvělý soundtrack, dobovou atmosféru a celkově velmi příjemný pocit z filmu, dostanu slabší 4*. „Ty mi neodpustíš?“ – „Já ti nemůžu odpustit. To může jen Bůh.“ – „Ale tys říkal, že žádný Bůh není.“ – „Přesně o tom mluvím.“ (06.01.2015)

Skoro jako by to Woody natočil před šedesti lety a teď jen přimaloval barvičky a nádherně jemné světlo, tak moc to připomíná staré klasiky (které jsou klasikami ne jen tak z plezíru, ale proto že jsou zkrátka skvělé). Minimálně tedy zpočátku. Tak břitké dialogy stršící sarkastickými stíračkami jsou dnes ve vztahovkách velmi vzácné, i ta jemná retro stylizace a konzervativní přístup k příběhu. V podstatě tedy paradoxně svěží závan vzduchu do zkostnatělých moderních romantických komediích, na kterých není zajímavého už zhola nic, včetně jejich časté okatě indie stylizace. Jenže Firth není Bogart (i když...), a Emma není Audrey (není, ani omylem!), a Woody si vybírá klidnější chvilku, takže místo tnutí do živého až na dřeň jako v jeho posledních Jasmíniných slzách tady jen hladce klouže po povrchu a "konzervativní přístup" degraduje na plnění zoufale odhadnutelných archetypů kdy celý film předpovíte během deseti minut. Což nicméně není špatně, film i potom (i proto) hodně baví, až do poslední čtvrtiny... do chvíle kdy se Firth najednou změní na blábolícího idiota a Emma definitivně spadne do svého standartního módu "vyjukaná teenka ze střední". Pak film naštěstí rychle skončí, ale ty převážně pozitivní pocity z něj to stejně dost zkazí. 7/10 (06.08.2014)