Umenie pretekať v daždi

Tenhle film je pro mě definicí slova "tearjerker". Už na začátku, když Enzo poprvé začal vyprávět svůj příběh mi bylo jasné, že budu v slzách 90% filmu a taky že jo a na to se zde dost očividně spoléhá. Nicméně hlavní postava aka Denny mi přišla dost nudná a to jsem si film původně našla na základě jeho představitele... Přišlo mi, že celou dobu neprojevoval emoce a byl příliš dokonalý ve svých rozhodnutích, svém chování, nějak mi to do zbytku příběhu nesedělo. (01.12.2020)

Jezdci se neupínají k budoucnosti ani k minulosti. Ty nejlepší se soustředí jen na přítomnost. Tou bysme měli všichni žít nejvíce a ne jen ty nejlepší jezdci. Není to film na 4*, ale já je rád dám. Jedna je za Enza se skvělým hlasem Kevina Costnera a druhou má Denny. Frajer, který se vždy zachová skvěle, má velké srdce a umí odpouštět i tam kde by to málo kdo dokázal. A to je mi moc sympatické. Raději si vždy dám něco takového než nějakou českou komedii se záchodovým humorem. :) (30.12.2019)

Už od prvních minut Vám bude jasné, že snímek The Art of Racing in the Rain bude hodně tlačit na emotivní stránku, při níž ani jedno oko nezůstane suché. A i když to ve finále tak opravdu je, výslednému dojmu to vůbec nevadí, jelikož se jedná o slušně natočenou jednohubku se solidními hereckými výkony. Rovněž zde zaujme Kevin Costner v "roli" psa Enza, který z vlastního úhlu pohledu nahlíží na osudy svého páníčka a jeho rodiny. Pokud tedy hledáte nenáročnou podívanou, u níž si pěkně pobrečíte, The Art of Racing in the Rain je přesně tím pravým. Skvělá práce! „He picked me out of a pile of pups, a tangled mass of paws and tails. He'd stopped at the farm on his way home from the speedway at Yakima. Even back then, I knew I was different than other dogs. My soul just felt more human.“ (03.11.2019)

Možná kdyby ten pes držel hubu.... Jsem pejskař od chvíle, co mě přinesl čáp. Když jsem měla sedm dnů, už mi nekompromisně asistoval v postýlce neodbytný foxteriér, kterého děda vyhrál u piva v kartách a to psisko se ode mě nedalo zahnat. Aby do postýlky neskákal s rozběhem, raději ho ke mně dávali sami. Neschvaluji, k mým sotva narozeným dětičkám by takhle pes nemohl, ale co už. Nestalo se mi nic, zato byly zuřivě povrčené a pochňapané všechny zvědavé tety sousedky, které se upocené přichvátaly na moji maličkost zvědavě podívat. Asi ve čtyřech letech jsem dala ve známost, že si Alana vezmu za muže. Nevěřili mi, ale já si dobře vzpomínám na své odhodlání a vztek, že se mi kvůli tomu vysmívají. No ale měli pravdu. I jeden velký, starý, zkušený tatranský medvěd to viděl jinak. Na duo dorážejících salašnických psů, ke kterým byl můj vyvolený odeslán na dvoutýdenní "prázdniny", když se jelo do lázní, vytasil drápy a v mžiku bylo po čuvačích i po mém nastávajícím. Taky po mém, dosud celistvém dětské srdci. Pochopitelně mě tedy kdejaký film s oddaným hafanem dokáže potěšit, ovšem osobně preferuji nejlepšího přítele člověka jako tvář němou a intuitivně jaksi neočekávám, že pečlivě vybraného čtyřnohého hrdinu přejede s přehledem třeba taková Amanda Seyfried. No ale stalo se. Dva filmy Simona Curtise mám moc ráda, do třetice mu to u mě nevyšlo, přestože se jedná o film takový ten "pěkný", líbivý, lidský.. Milo je fajn, upoutal mě v Tohle jsme my a těším se, že bude vidět víc. Amanda mě skutečně dojala, (..výrazně se na tom podepsala opět osobní zkušenost a vzpomínky na kamarádku, po které mi zbyl taky jen ručně malovaný hedvábný šáteček, který jí v těžkém boji zdobil krásnou tvář s velkými zelenými kukadly. Čili tady jsem si "své" niterné bolesti odžila v slzách znovu), ale celkově mi snímek připadal spíš jako mix všeho možného od benzínu, přes granule až po plenky, včetně silného dojmu, že se na hafana zvesela a neustále totálně sralo, kdy bylo zatěžko čtyřem lidem z rodiny zavolat známým z autodílny, že je pesan sám, ať se o něj kámoši postarají, a tak byl milý Enzo třeba přes dva dny zavřený bez vody a žrádla doma sám... No ale tak nakonec se projel ve fáru na okruhu a bylo vše, veškeré, letité odpuštěno. Jak prosté. (23.09.2020)

Život jedné rodiny viděný psíma očima. Myslím, že to je ta nejlepší charakteristika tohoto filmu o jednom automobilovém závodníkovi, který si napřed pořídí štěně labradora, pak manželku a pak i dcerku. A jak už to tak bývá u filmů s psími hrdiny, měl jsem připravený i kapesník, který jsem samozřejmě využil, protože jako téměř celoživotní pejskař prostě nemohu a neumím být vůči takovýmto filmům imunní. Film nabízí vše, co se od něj dá očekávat, od těch nejkrásnějších štěněcích okamžiků hlavního hrdiny, přes jeho dospělost a smiřování se s tím, že v životě jeho páníčka jsou další lidé, které miluje stejně jako svého psího přítele, až po konec jeho života. Pejska Enza jsem si zamiloval a ten úplný konec byl jakýmsi balzámem na mou duši a zároveň nadějí, že psí existence v tomto světě má svůj smysl. Samozřejmě film asi obsahuje řadu klišé, kdo v něm chce vidět jen běžný doják pro pejskaře hrající na city, ten ho v něm uvidí. Já v něm však vidím krásný film o psím a lidském přátelství, film, který mi, stejně jako třeba filmy Hačikó, Marley a já či Můj pes Skip, pronikl až do nejhlubších míst mé duše a tam zůstane, i kdybych už nikdy neměl odvahu se na něj znovu podívat, což je u těchto mých psích srdcovek dost běžné, že aplikuji systém jednou se podívat, pobrečet si, a dost! Zde nemohu a ani nechci být objektivní. Jsem maximálně dojatý a spokojený a hodnotím na max. (28.07.2020)