Sebecký obor

Jaký je rozdíl mezi britským sociálním dramatem a mysteriózním thrillerem? Žáádnýýý! Obojí je zdánlivě neskutečné... Špatná zpráva je, že se i my stylem života blížíme mílovými kroky ke zmatkům v žánrech, jsme totiž mimořádně chytlaví k přebírání negativ od zemí, které obdivujeme, takže doba, kdy dítě nazve matku idiotkou zasranou a ta řeší problém obviněním školy ze selhání, je již blízko... jen co začnou dětem zabírat energiťáky, které si oblibují stejně, jako Arbor a Swifty, z kombinace s ADHD a nefunkčnosti rodin pak vzejde nová generace... The Selfish Giant mně namíchal výživný koktejl pocitů - od nenávisti k sběrným surovinám, přes znechucení, bezmoc a vztek, až po obdiv k dětským hercům i ocenění přístupu k tématu... ale úplně nejlepší je, že jsem se jednou mohla cítit jako aristokratka s tím nejlepším vychováním, které mi poskytlo návod k umění žít... (04.05.2014)

Naprosto odzbrojující drama ze života white trash, tedy bílé sociální spodiny. Režisérka Clio Barnardová opravdu fenomenálně, vezmeme-li v potaz, že jde o její celovečerní debut, navazuje na předlouhou tradici britského sociálního dramatu a svůj ženský úhel pohledu otiskuje právě v příběhu zaostřeném na dětského hrdinu a dětský svět . I ty nejhorší věci zachyceny z perspektivy předadolescentního dítěte získávají totiž oním naivistickým úhlem pohledu zvláštní, možná ještě bizarnější rozměr. Neúprosně syrová sonda do života malých zlodějíčků kovů, kteří se sami nejsou schopni vymanit ze začarovaného kruhu sociálního vyloučení a jen opakují chyby svých rodičů, naprostá predestinace prostředím, v němž žijí a vyrůstají, je dokonale vykreslena přesnou režií a výjimečným vedením herců, zvláště pak těch dětských. Tak famózní a přesvědčivý výkon, jaký podali oba dva ústřední dětští představitelé, jsem už dlouho neviděl, jejich přesné typové zařazení a vývoj charakterů je brilantně zvládnutý. Paní režisérka měla nejen při castingu více než šťastnou ruku. Nešťastné dětství, samota, sociální vyloučení, nefunkční rodinné vazby, citová frustrace, to vše funkčně zastřešuje motiv sevřených dlaní, s kterým se během filmu opakovaně pracuje a který přináší v samém finále zajímavý vývoj práce s katarzí. Clio Barnardová ale ani tehdy nesklouzla k citovému vydírání, nepřichází žádná emoce vzdouvající hudba, jen ticho a syrové ruchy. Charakteristickým je pak zvuk bzučení drátů vysokého napětí, který vhodně dokresluje industriální ladění snímku. Zvláštní sílu mají výjevy střetu dvou nekompatibilních světů - koně v postapokalyptické krajině rozvaděčů vysokého napětí, uprostřed industriálních scenérií ve sběrně kovů, vůz tažený koněm vprostřed městské dopravní špičky. Jako by se potkal středověk s 21. stoletím, západní Evropa s Balkánem. (Motiv koně v kontrastu s industriální periferií a nedospělý hlavní hrdina spojuje Sobeckého obra s dalším výrazným sociálně laděným britským snímkem nedávné doby Fish Tank) Bezvýchodné sociální drama ze severu Anglie, které pojmenovává cosi, co má zjevně univerzální platnost a může platit kdekoliv na kontinentě, podobné příběhy se odehrávají i u nás (otázkou je, proč se o nich netočí stejně naléhavé a kvalitní filmy). Obr, překážka která člověka přerůstá, smutně metonymický název poplatný dětskému vidění světa. (08.05.2014)

Britská sociální dramata mají silný zvuk a Sobecký obr tento fakt jen potvrzuje. Naprosto nekompromisní, syrový a přesto silně zúčastněný pohled na dvojici sotva dospívajících kluků, jejichž nedětský svět je omezen jen honbou za elektrickými kabely a kovovými předměty v nehostinném industriálním prostředí severní Anglie. Téma může kdekoho odradit, proto je na místě říct, že jeho podání od prvních momentů uchvátí a naprosto sebejistě dávkuje divákovi jednu ránu za druhou, provláčí ho špínou, deziluzemi a nejhlubším možným dnem, aby se nakonec v pár nenápadných dovětcích odrazilo do již neočekávaných výšin. Hlavní hrdina v leččems připomene nezvladatelného chlapce z filmu bratří Dardennových Kluk na kole a film jej nechá projít podobným i když daleko vyostřenějším vývojem. Společně s jeho přítelem, který je přesným opakem jeho bezhlavé nestálosti a neschopnosti citového prožitku, vytváří nezapomenutelnou dvojici emotivně symbolizující sílu i tíži skutečného přátelství. Sobecký obr slibuje silný zážitek, který však nechce zanechat hořkou pachuť, ale naopak najít určité vysvobození z jinak přepjatě podaných životních podmínek postav. Právě proto je jeho konečný účinek tak mocný a i když je to klišé, myslím, že hrobové ticho během závěrečných titulek je určitě spolehlivým lákadlem na tento nenápadný skvost. (28.06.2013)

První a pro mě nejlepší film, který jsem letos ve Varech měla možnost shlédnout. Sympatické na něm je to, že přestože se jedná o hutné drama, dokáže i pobavit. V jednu chvíli dává film divákovi pocit, že jezdit si s koníkem a sbírat šrot je ta nejlepší práce na světě, aby o pár minut později zcela přeladil a nechal člověka spadnout hubou do bahna a pěkně se v něm vymáchat stejně jako hlavní hrdiny. Arbor je sice nebetyčný spratek, ale rozhodně to není postava černobílá. Na osobách v jeho okolí mu názvu navzdory záleží, ačkoliv svou lásku dává najevo poněkud nekomformními způsoby. A geniální scénou s policajty si snad získá sympatie naprosto každého. Člověk sice očekává, kdy se vše zvrtne, ale tvůrci finální zvrat přesto dokázali načasovat tak, že dokáže v rámci možností překvapit. (02.07.2013)

Neskutečně depresivní, bohužel tím špatným způsobem - vůbec mi nezáleželo ani na jedné z postav. Kluci to zahráli opravdu dobře, to se jim musí nechat. Jeden neskutečně iritující parchant, který věčně kašle na léky a na lidi kolem sebe, druhej neskutečně naivní měkkejš. Vývoj jejich postav tu načtrnutý je, ale stejně tak bych mohl sledovat ty jejich koníky, jak devadesát minut závodí někde na silnici, pronásledováni britskou chátrou nejhrubšího zrna u které platí, že co člověk, to extrémní příklad individua z pracovní třídy. Ale ne, byl jsem nucen sledovat devadesát minut sbírání kovu, hádek mezi puberťáky, hádek mezi rodinnými příslušníky, hádek mezi sběrači kovu.. A to i přes to, že díky jednomu přibližně třicetivteřinovému záběru asi ve dvacáté minutě každému vnímavému divákovi dojde, k čemu se tu schyluje. Jedinou emotivní scénou je ta úplně poslední, a to je bohužel pozdě. (09.01.2015)