Len 17

Marine Vacth je úžasná, tak přirozená a ten její pohled odtržený od reality a závěrečný úsměv...pro krása. Isabelle provokuje, ale nikdy nepřekročí únosnou hranici vulgarity. Je to takový milý, poetický příběh o mladistvé prostitutce bez explicitních sexuálních scén. Ozon to zkrátka s ženskými hrdinkami umí. (27.01.2014)

François Ozon umí točit, o tom žádná, ale nemůžu si pomoct, i přes zajímavé téma, mi opět přijde, že nedošlo k jeho plnému zvládnutí. Na film se docela dobře kouká, je vidět, že má tvůrce rozpracované postavy, ale stejně tak jsem měl pocit, že je to chladné, odtažité a že ten sex s těmi staršími chlápky je pořád takový nablýskaný. (01.08.2017)

Schválně jsem si v kině dal za sebou dva provokativní snímky poslední doby, Vlhká místa a Jen 17. A mohu říct, že o co víc mě Vlhká místa zklamala, o to víc mě tento snímek potěšil. Provokace a kontroverze tu naštěstí nestojí v centru, jsou jen doplňkem skvěle vystavěného psychologického příběhu. Zatímco Helen z Míst je podivnou postavou, která vás už po deseti minutách začne šíleně iritovat, Isabelle (jistě i díky neuvěřitelně kouzelné Marine Vacth) je podivnou postavou, která vás zajímá a příjemně provokuje celých 95 minut. V jejím úsměvu je až cosi z Mony Lisy. Proč dělá, to co dělá? Proč jí nikdo nemůže pomoct? Co se to v ní odehrává? A je vlastně až tak velký problém, když mladá dívka dělá společnici starším pánům? Proč nám to připadá tak hrozně nemorální? Ozon natočil příběh v nejlepší tradici evropských uměleckých filmů -tichý, pomalý, ale báječně provokativní. Jeho pohled na ženy zbožňuju už od Osmi žen a stejně jako tam, i zde se vyplatí počkat na nenápadnou, ale o to krásnější pointu. (05.12.2013)

Trochu zklamání, od Ozona jsem zvyklá na lepší snímky. Nejsem si jistá, do jaké míry je za Isabellininým chováním její zvědavost nebo peníze, vnímala jsem to spíš jako citovou otupělost, ale dobře. Na Marinu Vacth se dobře kouká (ta rudá pusa a jinak nic... fakt na tom něco je), ale něco v tomhle filmu postrádám. Asi výraznější druhou ženskou postavu, která by filmu dodala větší grády. Tak tady má fungovat, podle mě, Charlotte Rampling, ale ve dvou minutách toho zkrátka už moc nezmůže. Škoda, že to místo ní nezahrála Catherine (pardon, promluvila za mě moje mladická obsese herečkou C.D.). (01.08.2014)

Neškodné pošteklenie diváka preňho večne vďačnou témou. Ozon ženám rozumie. A má ich radšej než Trier. Tu sfilmoval pocitovku o sedemnástke, opojenej prvými dotykmi s dospeláckymi záležitosťami. O sedemnástke, ktorá bola zvedavá, akí budú muži, ktorí si ju objednajú kvôli jej telu, aké to s nimi bude v prítmí hotelových izieb či za vône kožených autosedačiek. Slovami Charlotte Rampling, skúsila by to každá, keby mala odvahu. Nie nedostatok sebaúcty, ale odvahu... Jedinou emocionálnou scénou filmu je hádka s plačúcou matkou: "Zlomila si mi srdce!" (09.12.2013)