Prosperovy knihy

Bouře je z mnoha ohledů obtížně zinscenovatelná Shakespearova hra, jen zřídka uváděná na jeviště. Tím horší muselo být její převedení na filmové plátno. Už jen dát dohromady dostatečné prostředky na tak náročné dílo a neztratit svou uměleckou představu mezi rozporuplnými zájmy ko-producentů musel být zapeklitý oříšek. Vznikl film, který může být ozdobou leckterého filmového festivalu a evergreenem v nabídce filmových klubů, ale v běžné distribuci by se se stoprocentní jistotou neprosadil. Film vznikl ještě před nástupem videokamery, a vyznačuje se proto jasnými barvami, ostrým kontrastem a má vůbec skvělou vizuální stránku. Výtvarné zpracování je konec konců důvodem, proč jsem se přiklonil k pětihvězdičkovému hodnocení, protože celý snímek jako by byl poctou mistrům výtvarného umění. Celkový dojem: 90 %. Prosperovy knihy jsou opravdu filmem, který se nehodí pro každého, má poměrně dlouhou stopáž, která je nabitá spíš poetickými obrazy než dynamickým dějem. (07.08.2008)

Silně převažující forma pro mne dělá tento film těžko stravitelným. Malebné výtvarné hry, ohromující výprava, oslňující režijní nápady... - klobouk dolů. Jen se mi z toho vytrácí snaha sdělit autorovy myšlenky a záměry. Chybí mi vnitřní harmonie, jako by se Greenaway se Shakespearem přetahovali, kdo je geniálnější. Výsledek je pro mne nasnadě: horko těžko tři hvězdy. (19.10.2012)

Nikdy nepochopím jak můžou mít tyhle pseudo umělecký sračky tak vysoký hodnocení.. Každá scéna pindík, prsa a samý chcanky - pochcaná kniha, pochcanej děda, pochcanej bazén. Z téhle bouře se leda tak Shakespear bouří v hrobě. Stejně jak jsou zločiny proti lidskosti, tak by měli zavést zločiny proti umění! (12.01.2021)

Kdybych Shakespearovu Bouři neznal, asi by se mi ve filmu oriantovalo dost těžko. Ale ono to není ani tak podstatné - surreálné výjevy nemyslí na minulost ani budoucnost a ač jde teprve o druhý Greenawayův film, co jsem viděl, mám pocit, že právě to je jeho trademarkem - výtvarné řešení každé scény a její okamžitý účinek. Co se dekadentních shakespearovských adaptací týče, nicméně vede Titus od Taymorové, který dokazuje, že podobného efektu lze docílit i bez zbytečné dezorientace a ztráty (nebo spíš odmítnutí nalezení) nitě. V druhé polovině, když jsem si na styl filmu zvyknul, už mě pak moc nepřekvapoval a spíš jsem jen čekal, až už skončí - což je asi nejhorší, co se mohlo stát a po začátku, kdy jsem byl vyloženě fascinován, mě to mrzí. (05.08.2013)

Peter Greenaway je magický obrazotvůrce, který mě tentokrát velmi originálně, pomocí barevné koláže scén evokujících živé malby, starých písemností, kreseb a výjevů klasického „shakespearovského“ divadla přenesl ve velkém stylu kamsi do doby dávné renesance... a mně se tam na dvě hodiny ve společnosti majestnátného hereckého projevu Johna Gielguda i nečekaně zalíbilo. Moje menší okouzlení artovým filmem tentokrát častěji vycházelo z vnitřního pocitu fascinace, než z přínosu v podobě sdělení hlubších myšlenek, které bych dokázal jasněji popsat. Nicméně ač jsem tedy z Prosperových knih oproti některým předchozím režisérovým filmům (Architektovo břicho či Kuchař, zloděj...atd.) již cítil značnou převahu formy nad obsahem, ve finále mi to až na pár pocitově roztahanějších pasáží ani příliš nevadilo, protože forma dokonale podporovala navození atmosféru umění starší doby (a současně zobrazování oné starší doby v umění), kouzelně se snoubila s obsahem sbírky knih titulní postavy, často mi svou nápaditostí (včetně muzikálové části ve druhé polovině) vystačila ve zmíněném propojení s výtvarným uměním a divadlem k podmanivému a nezaměnitelnému žážitku a rozehrané útržky z královského dvora přeci jen v těch stylizovaných dialozích k něčemu silnějšímu dospěly. [80%] (24.04.2024)