Réžia:
Peter GreenawayScenár:
Peter GreenawayKamera:
Sacha ViernyHrajú:
Vivian Wu, Ken Ogata, Ewan McGregor, Ken Micuiši, Chris Bearne, Mennan Yapo, Ronald Guttman, Adrian Kwan, Jim Adhi Limas, Ham-Chau Luong, Arnita Swanson (viac)Obsahy(2)
Úspěšná japonská modelka oživuje vzpomínky na svého otce - proslulého kaligrafa - tím, že si nechává od milenců psát na kůži. Díky aférce s Angličanem se rozhodne pustit do psaní sama a těla ostatních používá jako roli papíru. Vizuálně podmanivý příběh o japonské modelce, která hledá potěchu i nové kulturní zážitky v náručí nejrůznějších milenců. Když byla Nagiko ještě malá, dostávala od otce každý rok k narozeninám zvláštní dar. Proslulý kaligraf jí na obličej maloval klasické japonské básně o umění milovat, které Nagičina teta hlasitě předčítala z Knihy snů. Když Nagiko dosáhla plnoletosti, otec se rozhodl s touto tradicí skoncovat a přesvědčil ji, aby se provdala za synovce jeho vydavatele. Jenže Nagiko není se svým manželem spokojená a poté, co uspěje jako modelka, hledá milence, který by byl schopen naplnit její lásku k literatuře psaním veršů na nahé tělo. Dívka po čase najde štěstí u britského imigranta Jeroma, který ji přesvědčí, aby svou poezii psala na něj. (Cinemax)
(viac)Videá (1)
Recenzie (41)
Nelíbilo. Japonská duše není klipovitá, rychlá a razovita. Je dlouze rozjímavá, s pomalejšími a meditačními prvky, jako japonské divadlo, které jsem měl možnost zažít na vlastní kůži, a dost dlouho mi trvalo se do něj "dostat". Ale o to silnější a hlubší pocit to pak je. Kaligrafie je čínské umění (oni toho Japonci docela hodně šlohli Číňanům, s výjimkou seppuku, to je jejich vynález), ale zde je degradováno z vysoce profesionální malířské techniky na hranici s výtvarným uměním na čmárání po nahém těle a politická hesla. Příběh to nemá, odnikud nikam to nejde a nedojde, a to příběhem rozumím spíše sdělení autora, důvod, PROČ někdo něco natočil a CO tím chce divákům říct nebo sdělit. Tady jsem kromě onanie nad tím čmáráním nic takového nenašel. ()
Greenaway je podivín. Takový snímek rozhodně nemůže natočit normální člověk. A přesto můj význam slova "podivín" není v tomto případě negativní - ale ani pozitivní.. spíš pozidivný. Obsese v kaligrafii za použití lidské pokožky namísto papíru.. umělecké. Obraz v obraze, repetice, rozložení záběrů, rozdílné tempo.. originální asi. Nemůžu však režiséra adorovat. Chvílemi to bylo zábavné či dramatické (v jistém slova smyslu). Jindy zase k unudění. ()
Greenawaye buď berte nebo nechte být, ale rukopis má nezaměnitelný, to mu nikdo upřít nemůže. V tomto snímku se inspiroval japonskou kaligrafií, která se prolíná příběhem, udává mu tón a je jeho velice podstatným prvkem. I přes vypjaté emoce, vášnivou lásku a zdrcující nenávist, kaligrafie je to, co přetrvává a dovede být taky vášnivá a nenávistná. Lidské tělo se stává pergamenem příběhů vlastního života. Je to velice stylizované vyprávění, kde je důležité soustředit se na atmosféru i neustálý pocit jemného smutku a pomalého vyšumění. ()
Ze začátku mě ten film silně iritoval. Ale nakonec si mě tahle dvouhodinová kaligrafická fetiš získala. I když bych byl asi spokojenější, kdyby si Greenaway častěji vybíral "papír" z té hezčí poloviny Japonska. Ale na takové povrchnosti není u umění asi čas... Možná mi trochu chyběla Nymanova hudba, ale co nadělám. ()
Opět vizuálně a zvukově napěchovaný snímek. Peter Greenaway vždycky dokáže přijít s něčím, co se jen tak nevidí. Ať už se jedná o námět, jeho vizuální ztvárnění nebo plejádu nahých těl a erotických scén. S výtvarným pojetím jsem si přišla na své, řekla bych, že má dvě polohy. Jedna je klidná, lyricko poetická, vystihující povahu kaligrafie a druhá je fragmentálně rozbitá, jak časově, tak obrazově. To bylo pro moje oči dost zátěžové. Hlavním námětem je samotná kaligrafie a tantokrát v neobvyklé podobě malování či psaní na lidské tělo. Příběh Nagiko jsem vnímala jen jako prostředek pro toto ztvárnění. Nagiko má závislost na popisování vlastního těla a je posedlá hledáním vhodného milence. Jenže je buď dobrý kaligrafik a špatný milenec nebo obráceně. Po různých peripetiích narazí na Jeremyho v podání Ewana McGregora. Mimochodem Ewanovi je tu 25 let a jeho role je dost odvážná. Situace se nakonec obrací a Nagiko pak hledá vhodné muže , aby na ně mohla napsat, co má na srdci. Vykoupe je, oholí, namaže citró.... No nuda nuda šeď šeď:-))) Pro mě byl ale celý příběh dost plochý, až povrchní a dramatické scény neměly tudíž emotivní náboj a vyzněly spíš teatrálně. Z toho důvodu nemůžu dát plný počet. 75% ()
Galéria (12)
Zaujímavosti (1)
- Film často odkazuje na reálně existující knihu „Zápisky z volných chvil“, kterou v 10. století napsala japonská dvorní dáma Sei Šónagon. Ta ve své knize popsala život japonského císařského dvora i své úvahy a postřehy o tehdejším světě a jak ho ona vnímala. (rikitiki)
Reklama