V zajatí Yakuzy

Klasická kitanovina. Zpočátku to má tempo zaříkávače hadů, ale všechno visí jen na ochotě diváka přijmout tradiční Kitanovu hru na rozbíjení žánrových schémat. Pokud čekáte, že bude příběh do Ameriky uprchnuvšího zabijáka Yakuzy vylíčen v dynamickém tempu, záhy budete zklamáni. Spíš než příběhu si Kitano všímá postav,vychutnává si situace, které by v žánru akčního filmu byly druhotné (zázemí, vztahy) a zdánlivě klíčové epické scény seká v neskutečných zkratkách. Jeho lyrizující rukopis nelogicky připomene drsně-nežného Kikudžira. Jasná ukázka toho, jak moc tomuto svojskému tvůrci záleží na VYPRÁVĚNÉM, na labužnickém (a snad trochu bezohledně) vychutnávaném subjektivním líčení. To, že postavy jsou jiné, než by člověk dle konvence očekával, zaskočí jen kitanovské neználky. To, že nelítostný vrahoun Bratr (Kitano osobně) skrývá pod maskou jinou bytost, taktéž. Ale stejně to funguje. Narozdíl od Quentina Tarantina nedělá Kitano z všudypřítomné brutality samoúčelnou poetiku, ale líčí ho jako chladnou realitu života gangsterů... Chladnou realitu, která jim všem nakonec srazí vaz. Kmotr po japonsku či zběsilá gangsterská fuga, chtělo by se napsat. Ale Kitano se generalizaci vzpírá. Brother diváka potěší přinejmenším výtečným soundtrackem Joe Hisaishiho... Zapálené kitanovce pak téměř vším. (02.02.2005)

Čekala jsem podobu gangsterky, jak ji mám ráda, ale dost často jsem se nudila. Režisér se asi rád usmívá (pokřivený úsměv), rád si hraje s kontrasty s artovým podtextem (pomalé záběry x blesková akce; východní x západní kultura; přemíra hrdosti x absence emocí; malebné prostřihy x syrová brutalita), líbí se mu architektura (kamerové záběry). Mrazivý cynický úsměv hlavního hrdiny s tepajícím srdcem měl svoji originalitu, v ostatním se ale příliš vzhlédl v Big Brother, některé scény byly trapně předvídatelné. Moderní pojetí japonských "rodinných" tradic mi přijde stejně ujeté jako nesmyslné řezaní prstů na důkaz věrnosti, oddanosti nebo žádosti o smíření a odpuštění. Stylovka, kultovka, natož klasika z toho nebude, ani kdyby Kitano udělal ze Žluté řeky obratem Červenou. (23.12.2011)

Kitano jako nelítostný yakuzák? Nu, proč ne? Tento všestranný a osobitý režisér každým svým dílem dokazuje, že jeho všestrannost se neomezuje jen na natáčení, ale projevuje se také v herectví. Dokonalé dílo, které mimo jiné také zajímavým způsobem poukazuje na problém multikulturality, hlavně pokud jde o soužití různých mafií. (27.12.2009)

Film měl dost předpokladů k úspěchu - byl mým osmým Kitanem v pořadí, takže bych si měla začít zvykat, v hlavní roli mistr sám (v některých snímcích jsem jeho nepřítomnost nelibě nesla, protože býval zpravidla tím jediným, na co mě bavilo se dívat) a disponoval přímočarou dějovou linkou. Bohužel mě zasáhlo poznání, že už mám vlastně dost věčně stejného kamenného projevu, hedvábné bílé košile, yakuzy i podivně mrtvých zabijáckých scén a spásu nepřináší ani přihlouplý závěr, zavánějící hollywoodským dochucovadlem. Přesto zde klady převážují zápory a já se s falešným pocitem "kitanovce" přehupuju přes šedesát procent :-) (26.03.2010)

Stylový návod na rozjezd drogového byznysu v zemi neomezených možností (Tony Montana jistě bledne závistí). Kitano je absolutně "ruthless“. Vrší mrtvé na hromadu a přitom odhaluje nevyzpytatelnost japonské duše, která se občas nezdráhá dosti syrově odhalit, co je ukryto uvnitř. Mám rád scénu, kdy Epps přijímá graciézní omluvu za podvádění v kostkách.. (09.09.2008)