Scene at the Sea, A

Presne tohle je duvod proc mit rad Takeshiho Kitana - plynule tempo, poeticka frekvence, diky vlnam uklidnujici az meditativni feeling, hudba Joe Hisaishiho a hlavne ve vysledku velmi originalni film. Natacet hluchonemy par jak chodi surfovat sice muze znit hodne ujete, ale je to super. Tak vidis, Takeshi, ze to jde i bez Yakuzy. 7/10 (30.12.2010)

Velmi pomalé tempo, ovšem pokud už jste nějaký ten Kitanův snímek viděli (např. Dolls), ani Vám to nepřijde. Kitano nepotřebuje dialogy, mluví obrazem, hereckými výkony. Tradičně znovu vynechává záběry, které si pak divák musí domyslet. Průběh vynechaných záběrů je samozřejmě naznačen mimikou herců atd. A kdo si záběry domyslet nedokáže, vidí jenom sled několika obrázků, což vede k nudě. Velkou roli zde hraje krásná Hisaishiho hudba, neboť oba hlavní herci jsou hluchoněmí a celkově se ve filmu znovu nic moc nenamluví. Ticho a hudba se tady účinně střídají. Ale zatímco jiný režisér by s tichem vytvořil nudu, Kitano vytvoří zábavu a vyloudí úsměv na tváři. Příběh je velmi jednoduchý a točí se hlavně kolem dvojice zamilovaných hluchoněmých japonců a surfingu. Čtyři hvězdičky proto, že to přecejenom má několik chybiček, které Mistr vychytal až o 11 let později v Dolls. (28.12.2004)

Krásný snímek, jeden z Kitanových nejsoustředěnějších, s hladivě pomalou dynamikou. Dobré téma, silné myšlenky převedené do ještě silnějších scén, kitanovsky originální atmosféra. Vzhledem k tomu, že prostředí surfařů je mi celkem protivné (horší představa je pro mě snad už jen snímek o golfu či squashi), je až s podivem, s jakou chutí jsem film celou dobu sledoval. Kitano pracuje s různými klišé, ale díky jejich chytrému zasazování do kontextů nikdy nesklouzne do trapnosti či vyprázdněnosti. (13.06.2010)

Snímek ilustrující svět hluchoněmých jako žádný jiný. Šum moře, Hisaishiho poklidná hudba, řeč pohledů a něžný příběh lásky beze slov. Díky typicky kitanovskému vyprávění jsou i Scény u moře - film zdánlivě disponující pouze jedinou přímou dějovou linií - vybaveny zvláštním kouzlem nedořečeného a tajemna. Film, který toho řekne hodně, aniž by toho moc namluvil. (18.08.2006)

Hluchoněmý mladík Šigeru živící se jako popelář jednoho dne najde zlomené surfovací prkno a řekne si, že začne surfovat. Po violent copovi a boiling pointu přišel Takeši Kitano s něčím úplně odlišným od čehokoli co do té doby tvořil a povedlo se to velmi pěkně. Scény u moře je z části film o hluchoněmých, z části romantický film a trochu sportovní film o začátečníkovi, co se jen díky vlastní píli vypracuje i přes svůj handicap. Bez čehokoli akčního nebo násilného film sleduje ústřední dvojici Šigerua a jeho hluchoněmé přítelkyně, jak blbnou u moře a jak nakupujou nové prkno a jedou na závody v surfování. Jejich vztah je bez jakýchkoli řečí (což by vlastně ani moc nešlo vzhledem k tomu, že jsou oba hluchoněmí) velmi jímavý a i když jsou oba očividně takoví nesmělí a emoce nedávají najevo nějakým divokým oblizováním se při západu slunce u moře, ale jen náznaky a pohledy. K tomu Takeši Kitano vybral velmi vhodné herce, protože Claude Maki má přesně ten správný výrazový repertoár a Hiroko Ošima zase vypadá jako správná úplně obyčejná pečující a starostlivá holka. Ale nezapomnělo se ani na nějaké vtipné odbočky, jako řidič Susumu Teradžima a jeho problémy s policií nebo dvojice kluků, co po vzoru Šigerua začnou surfovat taky a do toho i nějaké roztomile vtipné scény s hlavní dvojicí jako házení kamínků na okno, nebo skládání oblečení někoho jiného a podobně. Ve výsledku je to dojemný příběh se smutným a zároveň optimistickým vyzněním, ale na pětku je to asi na mě opravdu moc hluchoněmé, protože to se Kitanovi povedlo opravdu dobře ztvárnit svět neslyšících a možná až tak dobře, že stejně jako jsou neslyšící v určitém směru odříznutí od slyšících, tak i tento film je maličko odtažitý od diváka, ale vždycky to za to stojí podívat se znovu (viděla jsem to už asi pětkrát) nejen kvůli příběhu ale taky kvůli té krásné hudbě Joe Hisaišiho :). (19.12.2010)