Siedmy kontinent

Pro mnohé depresivní, pro mě vrcholně popuzující pohled na stereotypní opakování běžných denních činností, ke kterým nás nepřímo nutí styl doby, se záměrem vyhnout se co nejvíc lidskému kontaktu (vzhledem k nesympatickým hercům-nehercům pro mě velké plus), aby si divák nebyl schopen vytvořit jakýkoliv vztah, což je každopádně způsob novátorský, nicméně pro psychologické drama vykalkulovaný a umělý. K samotné zápletce - její společenský význam není v systému, ač ho Haneke zřejmě viní, ale v lidech, všichni máme na výběr, možná by Annu s Georgem udělala šťastnými tuzemská sociální podpora s minimem na osobu, která by jim rozhodně zostřila vnímání a připravila napínavé zážitky, ale jejich hlavní problém spočíval v naprosté neschopnosti prožívání radosti, za což by nebylo od věci spakovat do Austrálie i ty, kteří jim tuto emocionální reakci nedokázali předat a výsledkem byli lidé natolik prázdní a bezcenní, že by mně nestáli ani za nákupní cenu filmového materiálu, zvlášť poté, co ze své cestovní horečky nevyjmuli malou Evi. Mám rozporuplné pocity - umělecká stránka mě neoslnila a memento má neadresný vykřičník, takže "jen" zneklidněná mysl, a ta má cenu 60%. (19.04.2013)

Temnota která vyráží dech a nedá spát. Haneke s mistrovskou úsečností zobrazuje lidskou hloubku, krvácející všednost, která z větší části vzbuzuje u diváka nechápavý pocit (dcera ve škole "nevidím"), který se postupně v divákovi mysli rozkládá ("Austrálie") do úplného závěru, tam Haneke tvoří brutální obraz rozkladu a destrukce diváka (titulky). Michael Haneke je démon a král Evropy. (19.12.2014)

Tušil jsem, o čem a jaké to bude.. a bylo to sice trochu jinak, ale vlastně zcela nepřekvapivé (což je dost tím, že skoro každá scéna byla pak v následujících dvaceti letech několikrát vykradena, především ve studentských filmech ze všech koutů Evropy). Tenkrát to ale musela být zásadní událost, zjevení, zvlášť v Rakousku, a Ulrich Seidl je tomuto filmu asi hodně dlužen, podobně jako Haneke pravděpodobně Bressonově Penězům. (23.06.2013)

Perverzní studie chladnosti, odcizenosti v rodině, kde hrají důležitější roli předměty každodenní potřeby, na které se během filmu díváme v detailních close-upech, než prázdné, nic neříkající obličeje jejich uživatelů. Nihilistický monument, obzvlášt v churavých podzimních dnech opravdu tísnivá podívaná, po které by si to "chtěl jít hodit" i největší optimista. (07.10.2013)

Tomuto filmu bych šupem stáhla plné nebe hvězd. Tak sugestivně vybudovanou atmosféru na pouhém znázornění stereotypního, blahobytného života jedné rodiny hnedtak neuvidíme. Po zdánlivě banálním začátku, který ale ani za mák nemůžu nazvat nudným, protože každý záběr má svou opodstatněnou důležitost, se postupně dostaneme k momentu, který nás zchladí jak ledová sprcha, protože se nám rozsvítí, kam celý děj vlastně kráčí. A pak už jsme jen vtaženi do víru (radikálního) dění, že zapomínáme k čemu slouží naše plíce. Takhle zatajený dech bych neměla ani kdybych seděla o půlnoci v opuštěné kadibudce uprostřed hlubokýho, sibiřskýho lesa. Máte můj kompliment, Herr Haneke! Proč teda ubírám hvězdičku? Za ty reálné osoby, které poskytly námět k tomuto snímku. A za všechny jim podobné a jejich postoj k životu. Za jejich nekonečné sobectví. Důvody, proč se rozhodly k vyvandrování do tramtárie jsou pro mě neakceptovatelné. Nesdílím žádné sympatie, natož lítost s lidmi, kteří si neváží dobrého bydla. (19.08.2010)