Pianistka

Šokující, hnusný, úchylný? Ne, nic z toho bych při popisu filmu nepoužila. A lidský? Proboha, jestli takhle vypadá lidskost, tak bych měla utéct někam hodně daleko, kde žádní lidi nejsou. Přesto se nedá na tento snímek jen tak zapomenout. I když jsem těžce bojovala s délkou filmu, zaryl se mi do hlavy. A to především díky úctyhodném výkonu Isabelle. Její jméno je vždy zárukou zážitku. Tak mně napadá, že jsem ji ještě neviděla hrát "normální" postavu. (12.12.2008)

Obdivuji zdejší uživatele, kteří u tohoto art počinu dokázali vnímat jeho nesporné filmařské kvality i přesvědčivý výkon hlavní představitelky. Odkaz pochopen, leč pro mě těžko stravitelný neb mně se z této studie sexuálního a duševního rozpoložení našich úchylných spoluobčanů dělalo místy blivno a po závěrečných titulcích mi zůstala v ústech nepříjemná pachuť, které jsem se pozbyla až konzumací vychlazeného, chmelového moku. Některé Hanekeho provokující filmy si dopřávám s oblibou v opakovaných projekcích, ale zde se s poděkováním poroučím. „La Pianiste“ již nikdy více. (24.07.2010)

S panem režisérem jsem měl zatím tu čest pouze jednou v podobě jedinečné TV inscenace Die Rebellion s historickým tématem, tentokrát jsem ochutnal jeden z Hanekeho kontroverzních snímků pro filmové plátno a s námětem ze současnosti. Michael Haneke se začíná pro mě stávat režisérem, jehož tvorby se lehce obávám, cítím z nich většinou něco silně nepříjemného, ale současně jsem na další režisérovy filmy nesmírně zvědavý. Předpokládám, že Pianistku netočil Haneke pro to, aby se divákovi v první řadě líbila, byť musím říct, že jisté zalíbení jsem v ní našel, zejména pokud jde o působivé vyladění tohoto drsného dramatu celým množstvím útržků klavirních skladeb. Spíše mu šlo o to otevřít kontroverzní témata z té nejintímnější sféry, zavést diváka do hloubky problému a byť jsem byl sám některými scénami téměř zhnusený a prožíval u nich menší šok, dokázala mě Pianistka navzdory velmi pomalému tempu (které je zde funkční a dává možnost hluboce se vžít do emocí postav) pohltit a znepokojit tak, že jsem nedokázal odvrátit zrak. Dějově obscénní film se dokáže obejít bez jakéhokoliv obscénního detailu a nabídnout s precizně propracovanými hlavními postavami psychologické drama, na které divák nezapomene. Potěšen jsem byl i účastí legendární Annie Girardot, jenž zde sehrála zajímavým způsobem matku s nejednoduchým vztahem k dceři na hraně kruté tyranie a přehnané rodičovské lásky pozdního věku. 80% (26.01.2021)

Dívali jsme se ve škole. Mi to nedalo, skončili jsme totiž někde v půlce, a musela jsem se dodívat doma, protože mě ten film maximálně zaujal. Nejprve si člověk říká, co to budou za prasárny, málem se červená, ale pak si zvykne a naopak nepřestává žasnout. Pokud budete brát film z psychologického hlediska a zapomenete na ty úchylné scény, budete si film neskonale užívat a doslova se vám vryje pod kůži. Tohle je jeden z těch, na které v životě nezapomenete. Isabelle Huppert podala fantastický výkon, věrohodný, obdivuji ji za odvahu, že takovou roli vůbec vzala. Její výkon je výjimečný i v tom, že ji postavu Eriky věříte, soucítíte s ní i přes všechny její úchylky a zvrhlosti, jste zvědaví, co bude dále. Prostě film, který je nutno vidět, je sice někdy i na hranici pornografie, ale kvůli kvalitnímu zpracování, hercům, psychologii to stojí za to! (17.06.2013)

Pianistka se velmi těžko vstřebává a ještě hůř se o ní píše (komentář může obsahovat spoilery). Předně musíme sledovat dva komplikované, vyhrocené vztahy (matka x dcera, učitelka x žák) a navíc v průběhu filmu přehodnocovat názor na jednotlivé postavy. Haneke opět, jak je jeho dobrým zvykem, nechutně manipuluje s divákem, když ho nejprve donutí Eriku za její jednání nenávidět, aby ji posléze učinil obětí prachsprostého, čítankového znásilnění. Na jednu stranu se v tu chvíli vkrádají nebezpečně misogynní myšlenky jako "to má za to", na straně druhé se objevuje lítost a vztek nad bezmocností hlavní (anti)hrdinky, která je navíc do značné míry dílem přehnaně protektivní a incestuálně-despotické matky. Tahle morální facka, kterou nám režisér uštědřuje, není nepodobná té z Funny Games nebo z Tarantinových Hanebných Panchartů (inferno v divadle) a vytváří možná ještě silnější kognitivní disonanci. Nakonec to vše můžeme číst jako tragický příběh o ženské (nebo i obecně lidské) impotenci, kde neschopnost zdravě se sexuálně vyjadřovat úzce souvisí s neschopností plně se realizovat v profesním/uměleckém/tvůrčím životě. _____ Nejprve jsem vůbec netušil jak film hodnotit, ale za takhle výjimečné zprostředkování protichůdných emocí musím jít na max. Haneke je ďábel. (19.02.2011)