Zlodeji bicyklov

Více sociální, než kriminální drama Vittoria De Sicy zobrazuje problémy kolem nezaměstnanosti v kapitalistické zemi brzy po válce. Hodně smutný obraz života a společnosti mne vtáhl do dění od samého začátku, ale nejvíc zasáhl až k závěru, kdy se z Ricciho coby oběti všudepřítomných zlodějů po nějaké té době stává nový příležitostný zloděj, a vyhlíží si s obezřetným pohledem nejdřív velký zástup a vybere si svůj "lup"... Hlavně když je (stejně jako po většinu času) přítomen malý chlapec, který pátrání po zlodějském chlápkovi s oteckem napříč Římem mohl alespoň dosud považovat za napínavé dobrodružství, ale teď se dostává do mnohem silnější konfrontace s realitou. Film nabízí navíc spoustu dalších situací k zamyšlení, kdo si povšimne visíciho kříže (jako symbol víry) nad manželskou postelí Ricciho doma, o to víc ho překvapí v krajné situaci schopnost nedecentně vyrušovat na kostelní mši. Takže ano, nejraději od režiséra De Sicy mám sice Hon na lišku, ale především ZLODĚJI zůstavají jeho mistrovským dílem s obrovským nadčasovým přesahem a dokonalou atmosférou. Špička evropského poválečného filmu. 90% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (22.10.2019)

Více než průřez teorií neorealismu mě Zloději kol zaujali coby jímavá symbolická výpověď o své neutěšené deprimující době. Filmu postačí jako motivy pouze krádež kola a jeho následné hledání, abychom plně pochopili zoufalství a bídu, o které tak nenápadně a stoicky vypovídá. Čistá filmová řeč, která nemusí zveličovat nebo sázet na hvězdné tvůrce, stačí pouze vyjít ven na ulici, vcítit se do svých postav a točit..... A výsledek je odzbrojující. 90% (09.02.2016)

Máme tu všetko, čo robí Taliansko Talianskom. Kostol, čiže náboženstvo, štadión, čiže futbal a milujúce, patrične rozzúrené ženy- matky, neobjektívne obhajujúce svojich podarených synáčikov, mafiu. A omnoho viac. Postavy v Zlodejovi sa brodia realitou ťažkého povojnového života v porazenej krajine, respektíve v realite, ktorá má predponu neo. Tá môže byť hrdinom úplne ukradnutá, ich životy sú stále tým istým bojom s každodenným strádaním. Zlodeji bicyklov sú veľmi priamočiarym filmom, čo je len dobre a svojou dejovou kostrou sú v podstate detektívkou, kde máme ale namiesto poručíka bežného občana Ríma, ktorý hľadá svoju ukradnutú vec a zlodeja. Nakoľko je ocko jedného z najmilších detí histórie kinematografie šikovným pátračom, sa presvedčte sami. (13.11.2013)

V okruhu neorealistických klenotů jasný král, jenž splňuje všechny charakteristiky svého žánru, oplývá všemi přednostmi a spolehlivě dokáže beze stopy sentimentu navodit tu pravou atmosféru poválečné Itálie se sociálními problémy i bariérami. Podivuhodná je samozřejmě též nebývalá autentičnost, kdy se takřka vše točilo na volném vzduchu uprostřed opravdového ruchu velkoměsta. Všimněte si představitele malého Bruna ke konci filmu, kdy je dvakrát takřka sražen autem - to nebylo ve scénáři!!! To bylo přirozeným důsledkem živého natáčení v plném provozu. (22.04.2005)

Vittorio De Sica nás zavádí do poválečné Itálie, kde se dře bída s nouzí. Lidé jsou na tom velmi špatně a nepohrdnou žádnou z nabízených prací. Film mi trochu připomíná o víc než půlstoletí mladí Božské děti. Tam jsou dětské botičky pro malého chlapce alfou a omegou života. Zde se jedná o kolo, pro které by hrdina filmu snad i zabil, neboť jen díky němu má práci. Každý se živí jak umí; je zde vědma, která říká lidem nesmysly, jim ale v tíživé situaci nic jiného nezbývá, než si jít pro radu, ze které nebudou moudří. Italský neorealismus ve své nejčistší podobě. Z osudu zobrazovaných lidí můžeme mít leda tak depresi. A jak už to tak chodí, zloděj se zdálky směje, zatímco poctivka dostane na hubu. Báječně natočeno! (10.05.2009)