Birdman

Něco takového tady ještě nebylo - myšlenka, která mi v kině vytanula na mysli asi po 15 minutách a změnila se v jistotu dlouho před závěrečnými titulky. Film takhle nadupaný intertextuálními odkazy, aluzemi, metakomentáři o filmovém a divadelním průmyslu, hereckém umění, popkultuře; který je zároveň děsně vtipný a děsivě smutný; a který je natočený zcela dechberoucím, novátorským způsobem... patří neoddiskutovatelně k nejsvěžejším dílům nového století. Každopádně ho musím vidět znova, než vyplodím něco konkrétnějšího. (20.01.2015)

Se svým menšinovým názorem budu zřejmě stejně nepopulární jako divadelní kritička ve filmu. Příznačně jediná postava, která dokázala vystihnout problém hlavního hrdiny a mimoděk i celého filmu. Stejně jako Riggan touží být hercem, zatímco je pouze celebritou, chce být Birdman uměním, zatímco je pouze komercí. Kdyby (stejně jako Riggan) nepředstíral a přiznal si, čím skutečně je, věřím, že by se mu skutečně podařilo vzlétnout mezi nejlepší filmy loňského roku. Takhle jej drží u země slabiny Iñárrituovy dosavadní filmografie – nucené metafyzické přesahy, banální moralizování nebo sadistická potěcha z utrpení postav. Oproti 21 gramům nebo Babelu Birdmanovi bohudík nechybí humor. Přestože jsou ale těžkopádné dialogy ve většině případů nakonec shozeny nepatřičným gestem nebo poznámkou (Mikeův srdceryvný monolog na střeše, Rigganovo použití autoterapeutického toaleťáku), další vývoj vyprávění dává velkým proslovům za pravdu. Kromě toho, že je Birdman filmem výstředních charakterů a přehnaných hereckých gest, sám svou formou představuje jedné směle velké gesto. Vytváření iluze nepřerušovaného toku záběrů zavání podobnou sebestředností a marnotratností, jaká charakterizuje většinu postav, současně ale slouží k tematizaci dichotomie mezi filmem a divadlem (kde se taky nestříhá), mezi skutečným a fikčním světem. Problémem těchto opozic je, že je film svým permanentně nadsazeným fikčním světem popírá. Všichni se po celou dobu chovají, jako kdyby byli aktéry velkého divadelního představení. Vystupují teatrálně, chovají se zkratkovitě (zejména urážlivě jednorozměrné ženské postavy, sloužící primárně ke zvýraznění talentu silných mužů), neustále nahlas verbalizují své vnitřní pochody a taky jejich precizní příchody na scénu přesně v okamžiku, kdy herec, kterého jsme dosud sledovali, nemá co říct a potřebuje na někoho zareagovat, prozrazují inscenovanost. Když všechno vypadá jako hra, nelze určit, kde (v rámci fikčního světa) leží hranice, za kterou začíná pomyslná realita obývaná skutečnými lidmi se skutečnými emocemi. Chápu, že rozostření dělící linie patří k ústředním motivům filmu, ale pokud je linie rozostřena od začátku, nefunguje kontrast a nedochází na této linii k žádnému vývoji. Birdman je pozoruhodný počin, nepopírám. Třeba kvůli docenění dramaturgické segmentace navenek nepřerušovaného vyprávění se na něj rád podívám znovu, ale pokud budu chtít vidět film, jehož hlavním tématem i kvalitou jsou herci, raději si znovu pustím upřímnou a nevyumělkovanou Premiéru od Cassavetse. Pocitově za tři, technika za pět. Více zde. 75% Zajímavé komentáře: ScarPoul, maddy (21.01.2015)

// Perspektiva, to je to slovo které nejlépe vystihuje tento film. Ne, ne ta ptačí. Mluvím o tom, z jaké strany (a že jich tady je na výběr dost) se na ten film budete dívat. Inárritu vypráví o ničem a zároveň o všem. Hollywood, Broadway, herci, herečky, kritici, producenti, dcery i manželky.. všichni mají masky, všichni jsou v jádru někým jiným, stejně jako Michael Keaton není Batman, Riggan Thompson a dokonce možná ani Michael Keaton. Je to prostě chlap, který má nějaký svůj život a ten je více či méně naplňující. A mám pocit, že stejně tak to platí pro mě nebo kohokoliv z vás. Mohl bych chválit formu, mohl bych se kochat tou nádhernou kamerou, tím skvěle sladěným zvukem a hudbou, perfektními výkony ale tady, nevím proč, mi to nějak nejde. Birdman je pro mě film, kde se střetávají prostí lidé, střídají své masky a pokouší se nějakým způsobem naplňovat své životy. A z nějakého důvodu je to pro mě mnohem reálnější, než jakkékoliv dokudrama nebo biografie, z nějakého důvodu mám pocit, že jsem nesledoval film. Vlastně ani nevím, jak bych to definoval, vím jen, že jsem u toho musel přemýšlet a že jsem se tím nechal ovlivnit a že to byl vzácný zážitek. A že tomu chci dát plné hodnocení. (22.01.2015)

I když dávám jen tři hvězdy, je mi to tento snímek vrcholně sympatický. Má skvěle řešenou diegeticky nediegetickou hudbu, skvělou kameru a výborného Nortona. Stejně tak je poutavé přemýšlet nad mírou autobiograficity Michaela Keatona a Edwarda Nortona. Nejvíce mě na něm ale těší to, jak film přijímají blockbusteroví diváci. Film se tváří, že je to něco jako blockbuster, ale on jím není. Je to tvrdá kritika blockbusteru. Jeho fanoušci snímek nechápou, hnusí se jim, protiví se jim a Oscary pro Birdmana jsou zaslouženým plivnutím do ksichtu. Za to moc děkuju. Tři hvězdy dávám z toho důvodu, že je to pro mě obsahově poměrně strohé, do značné míry se spousta věcí opakuje a film nedokáže příliš vtáhnout. Zklamal mě fakt, že se ke konci snímek soustředí výhradně na hlavní postavu a vůbec se neobtěžuje dořešit postavu Mikea, která je, když už ne filosoficky zajímavější, tak rozhodně zábavnější a s výjimkou dvou hlavních postav, je pro mě zbytek hereckého ansámblu i postav, které hrají, velmi nezajímavý a nevýrazný. (24.02.2015)