Fair Play

Doping v športe, ale celkove napravovanie jedálneho lístka mladým športovcom zo strany lekárov, masérov, diétnych poradcov aj astrológov a liečiteľov a výživových poradcov len utvrdzujú, že nacizmus vôbec nezmizol. Nezmizol za nacizmu, nezmizol za boľševickej despocie (respektíve boľševického kapitalizmu), ako ukazuje film a nemizne ani dnes, čo zase potrvdzujú publikované anabolické česko-slovenské dopingové aféry po roku 1989. "Dobre mienené Rady" trénerov a chemikov by sa totiž počúvať mali, nie? Nezriedka ide o výživové príkazy v záujme dobrého výsledku. Na možný rozvrat organizmu po skončení kariéry, pretekov, turnaja sa nemyslí. A vôbec pritom nemusí ísť o zakázané látky. Stačí striktne určiť skladbu jedálnička a zdravie športovca určené na roky dopredu. Film ukazuje celú tú šialenosť poukázaním na štruktúru zodpovedných: od tajomných eštébácko laboratórnych celebrít, ktoré testovací anabolický program zadajú, dajú si od športovca podpísať jeho dobrovoľný súhlas s chemickým zasieraním organizmu, cez následných, strane prispôsobených lekárov - kontrolujúcich a vyhodnocujúcich úspešnosť dopingu, cez kolegyňu - bežkyňu - spoludopujúcu dievčinu. Významnú úlohu zohráva priposraný tréner a matka. A ak si niekto myslí, že ide iba o obraz zvráteného režimu: má pravdu. Akurát, že ten režim tu s jemnými modifikáciami (v podobe preskupenia priorít niekoľkých ľudských práv, uvoľnenia slobody prejavu a cestovania a čiastočne podnikania) existuje naďalej. (18.11.2014)

Fair Play docela věrně vystihuje aktuální stav české kinematografie. Film dosáhl na ohromujících 15 nominací na Českého lva a ačkoli žádnou neproměnil, lze jej bez větších pochybností zařadit mezi vrcholy českého filmu za rok 2014. Je to ale veskrze průměrný počin, jenž do problematiky systémového dopingu za minulého režimu nepřináší vůbec nic nového. Výklad celého filmu lze zredukovat na heslo: "Berou všichni, tak ber i ty. Nebudeš-li, končíš!" Že by to ale celé bylo takhle černobílé, se dá těžko věřit. Mnohem přínosněji vnímám pohled na doping prezentovaný v dokumentu Větší, silnější, rychlejší, i když ten je do jisté míry spíše o Američanech samotných, jejich povaze a snaze být nejlepší za každou cenu. (11.08.2015)

Běž, Andulo, běž! Tedy vlastně... Sypej, Andulo sypej! Námět "anabolické vládní programy pro vrcholové sportovce východního bloku skrze osobní drama aneb zdravíme Kratochvílovou s Fibingerovou" papírově slibuje vytažení morálních i etických (nejen) historických kostlivců ze skříní, o kterých se i dnes spíše taktně mlčí. Jenže Fair Play ve výsledku nehraje v tomto s divákem ani trochu fair play, protože pootevře dvířka této skříně tak málo, že by i podvyživené nemluvně mělo značný problém tam strčit byť jen malíček. Po hříchu se to spokojí s pouhým tezovitým klouzáním po povrchu, kde není prostor pro vlastní ksicht nad rámec onoho standardizovaného čecháčkovského smířlivého pohledu na dobu normalizace "taková byla doba, takoví jsme byli, ale co už dnes s tím", tak jak je to v každém našem druhém filmu. Což zamrzí o to více, že zrovna tady se skýtal nemalý potenciál na vymanění se z tohoto tak častého prokletí současné tuzemské nedokumentární tvorby. Ona ostatně nefunguje ani zastřešující dějová linie "z(a)běhne?", jelikož LOH 1984 čili je záhy jasné, co to pro finále znamená. Prostě další z řady kvalitně zahraného (Bárdosová sice je toporná a speciálně pak ve vypjatých scénách s Geislerovou, ale v těch kdy mlčí a pouze se potí, je ve své houževnatosti přesvědčivá) a řemeslně rutinního nic proti ničemu, které sice nenudí, ale navzdory tématu nemá co říci. A tak nic neříká a drží hubu i krok v tom ohledu, že stejně jako ostatní taktně mlčí, zatímco na kostlivce ve skříni usedá další vrstva prachu... (23.02.2015)

Udělejme si malou statistiku. Je to již čtvrt století, kdy většina českých filmů řeší zlotřilý komunistický režim, bez invence, bez uměleckých schopností, ale ono to u agitek asi není ani třeba. Z toho snímku jsme se dozvěděli, že kdo nebyl estébák, byl disident, nebyl-li ani jedno, byl emigrant. Je tedy s podivem, že režim vydržel tak dlouho, když estébáci byli v tak nevýhodné menšině. Pak jsme se z toho filmu dozvěděli, že po steroidech rostou chlupy a zanikají ňadra. Možná je má Bárdos jen po tatínkovi, ale tomu příliš nevěřím, neboť jsem přesvědčena, že zdravý jedinec mužského pohlaví má prsa větší. Agitační filmy se nikdy příliš nesoustředily na logiku jednání svých postav, ale co je příliš, to už je skutečně moc. Fair Play bylo hodně blbé. A když se vrátím zpět ke statistice, hráli v něm jen dva herci, Geislerová a Bareš. Ty okolní šmíráky nepočítám. Za těch asi 10%, které se věnovaly sportu, bych ráda udělila půl hvězdičky. (22.01.2015)

Spoilery! Navzdory velice atraktivnímu tématu, jsem se bohužel značnou část stopáže nudil. Judit Bárdos se zřejmě musela do své role prokouřit, jinak si nedovedu vysvětlit, proč byla pro hlavní roli vybrána právě ona. Byla docela zoufalost ji sledovat, kterak se trápí. Také bylo docela divné sledovat matku a dceru, které na oko působily takřka stejně staré. Neubráním se pocitu, že nám toho režisérka nabídla přeci jen trošku málo. Ve filmu o komunismu a "hrozně děsivém" dopingu sledujete prakticky jen to, že hlavní hrdince neteče krev z vagíny tak často, jak by si přála. Jediným pozitivem je snad pouze závěr, kdy na diváky nečeká nějaký pohádkový happyend, ale snímek končí tak, jak by zřejmě končil i mimo kamery. Trošku to s tou touhou o obyčejný film tvůrci přepískli. 2 kousky. (02.10.2019)