Zahrada slov

Pri scéne kde ten chlapec škriekal po tej ženskej, tak som myslela, že schmatnem notebook a vyhodím ho von oknom aby som to nemusela počúvať. Ale kedže na nový notebúk nemám tak miesto toho som to teda stíšila na minimum. Mňa osobne to nezaujalo, a popis " o niečo staršia" je akoby mal on 15 a ona 19. A nie on 15 a ona 27. Daždivé scény pekné, aj všeobecne pekná animácia ale dej ma moc nenadchol a častokrát som sa nudila. No a dojímavá scéna, ktorá bola skôr odpudzujúca to celé pokazila. Tá tam radšej byť nemusela a zabodovalo by to u mňa určite viac. (30.09.2013)

Před dvěmi lety naprostá posedlost anime, záhy přišlo vystřízlivění, dnes mě ten žánr v podstatě vůbec nezajimá (a nikdo zajímavý vlastně ani netočí), ještě se podívám na nového Šinkaje, Hosodu a mladého Mijazakiho a to je asi tak všechno. U 5 cm/s jsem byl fascinován, Children Who Chase Lost Voices from Deep Below mě neskutečně nudilo a tohle mě nechává vyloženě chladným. Japonci budou nadšení, milovníci filmové animace taky, filmový fanoušci ne (teda kromě otaku). Děj děcka. Chybí tomu jakékoliv zvraty, nějaký vývoj, psychologie postav (řev za nahlédnutí do nitra nepovažuju). A ten závěr? Zatracená japonská melancholie. (25.06.2013)

Zbožňuju déšť... Tady ho Makoto nadělil tolik, jako jinde naděluje vlaků... Krom toho přidává tři čtvrtě hodinovou stopáž, kterou tolik tvůrců (kdo by se jim mohl divit) ignoruje, ale dle mého, je pro příběh jako tenhle, tahle doba stvořená a jak makoto několikrát ukázal, jemu jde k duhu obzvlášť (konec napodobování Ghiburi? Klatě, skvěle!). Celé je to takové usedlejší, poklidnější a méně osudové, než třebas Makotovo 5 centimetrů za sekundu (možná i vizuálně méně nápadité), tohle má v sobě navíc i mnohem větší dávku naděje. Výtvarně je to zas a znovu naprostí audiovizuální orgasmus způsobující jihnutí nejvyššího stupně (zdalipak dělal hudbu opět Tenmon.?) O povaze příběhu psát nehodlám, jednak by to byla nuda, druhak mám pro tuhle melancholii zvláštní pochopení Ale... Kde sou sakra vlaky? Tady na ně byli tak dva záběry (O=´ ps: viděno s anglánskejma titulkama, tudíž mi možná něco uniklo, nebo jsem úplně překopal význam, čert ví (03.06.2013)

Již od svého prvního kraťasu "Other Worlds" vlastně Makoto Šinkai opakovaně ztvárňuje v zásadě totožný příběh pouze pokaždé v jiném žánrovém rámci a se stále dokonalejší animací. V tomto ohledu je jeho nejnovější počin také vpravdě vyvrcholením jeho dosavadní kariéry. Především co do animace už Šinkaiova vlastnoručně rozvíjená technika dosáhla úrovně až fotografického hyperrealismu. Neskutečně propracované efekty měnícího se světla a počasí už působí jak (optickými či postprodukčními) filtry upravené záběry reálného prostředí. „Zahrada slov“ pak v této úchvatné formě přináší citlivou romanci o mnohoznačném vztahu do sebe uzavřeného studenta a mladé ženy, kterou potkává během deštivých dní v parku. Vyprávění se pak nese v klasickém Šinkaiově stylu přes potlačované emoce, hutné imprese obyčejných okamžiků a detaily každodennosti. Namísto předchozích filmů se ale tvůrce zcela zřekl fantaskních motivů a předkládá ryze civilní romanci. Snímek pak vykazuje překvapivě mnoho styčných bodů s neprávem méně známým filmem studia Ghibli "Whisper of the Heart" – od zaměření na rukodělné řemeslo, důkladné vykreslení lokální atmosféry reálného prostředí až po dílčí peripetie vztahu, kde si oba protagonisté k sobě dlouho hledají cestu a následně musejí přečkat dlouhé odloučení, které ale o to více prohloubí jejich city. Bohužel na rozdíl od geniálního Mijazakiho scénáře tentokrát sledujeme naopak schematicky slabou hrdinku, kterou musí v klíčových chvílích k činu popostrčit hrdina, ale také namísto sebevědomých postav vlastně jen další emocionálně a osobnostně nestabilní figury zmítané svými pocity a svým okolím. (23.08.2014)

Kluk z neuspořádané rodiny, s fetišistickou úchylkou na dámské boty a dospělá žena, která už od rána nasává v parku. Co z toho může vzniknout? Překvapivě: velmi jemný, něžný vztah, který je i logickým vyústěním minulosti obou protagonistů. Reálné. Například v tom, že ne všechny bitky vyhraje ten spravedlivý, že ne všechno zlo je potrestáno a dokonce, že si často zlo ani nepřipustí, že je zlem a drze kráčí dál, zatímco hodný člověk musí snášet útrapy a ponížení. Přestože je snímek zdánlivě převážně o dešti a nenápadně rozvíjeném citu v jednom altánku, drží napětí i atmosféru. A já jako divák fandila oběma protagonistům a docela jsem chápala i ten prudký výbuch emocí v závěru. SHRNUTÍ: Věk není jenom číslo. Jsou to rozdílné zkušenosti, rozdílné nahlížení na svět, někdy i rozdílné hodnoty. Ale někdy, pouze zřídka, to vůbec neplatí. Otázkou je, jak dlouho to vydrží. Ale i kdyby jen chvíli, možná i ta stačí na trochu štěstí a vzájemné podory. (12.09.2019)