Prerušený kruh

Diletantsky odvyprávěná a nechutně vykonstruovaná ždímačka na emoce. O sofistikovaném střihu může mluvit akorát člověk neznalý filmové syntaxe, protože skoky v čase tu jsou zaprvé naprosto nemotivované, zadruhé nepřehledné a zatřetí zakrývající banální příběh. V každé scéně jde v zásadě jen o to nabídnout nějaký extrémně přepjatý moment nebo písničkové sólo, přičemž jde akorát o to manipulativně konstruovat pro diváky širokou škálu emocí. Nepřekvapuje mě, že to má u karlovarského publika takový úspěch (ovace při titulcích byly zdaleka nejbouřlivější, co jsem letos zažil), protože Broken Circle Breakdown je v podstatě nic než primitivní midcult pro měšťáky. (01.07.2013)

Buď to bola chyba kástingu alebo v Belgicku žijú najodpornejší ľudia na svete, čo sa týka ľudskej podoby. A ešte ich v tam nechávajú v kuse šukať, aby sa o chvíľu tvárili aký srdcervúci film to natočili. Z každej strany hnusný film. Jedna hviezda za pár zaujímavých filozofických myšlienok v druhej časti. (09.02.2019)

Ta tetování! Asi sem se zamiloval... a to nejen zvenku, ale i do síly vycházející zevnitř hlavní protagonistky. Jinak k filmu, nezdá se mi, že by byl až taková citová vydíračka, jak tu někteří píší. Ba naopak se mi líbí, jakým způsobem téma odchodu ze života řeší a jaké možné důvody "vysvětlení a opory" snímek podává či nabízí. Když si k tomu všemu připočtu vynikající hudbu, která, i když není moje vyhledávaná, mne nadchla, nemůžu hodnotit jinak než za 4*. (16.03.2014)

Pokusil jsem se představit si pocity Didiera a Elise, nedokázal jsem to. Pokusil jsem se vcítit do osobnosti Didiera a zjistil jsem, že nechci. Do Elise jsem se nevciťoval, tu bych chtěl jen chápat a bez falešné skromnosti si dovolím říct, že bych i pochopil. Neschopnost překročit svůj stín svého nabubřelého jáství neučesaného kovboje, kdy mi jedinou a jen MOU vlastní útěchou zůstávají akordy a slova písní sedmibolestných? Ne, tohle odmítám, na bolest totiž neexistuje patent. To už mě život naučil. Intimní náhled někam, kam se nikdy podívat nechci, krutý a vlastně pravdivý, jen nevyvolává kýžené smíření v tónech poslední milostné písně, ale chuť někomu rozbít hubu. Čtyři nasrané, forma jako vystřižená z Dogme95, a to mám rád. (11.04.2020)

Mňo, je to jasný, asi se mi začali líbit týpci, co to umí pořádně rozbalit na banjo. Úplně to vidím, slunce zapadá za obzor, ON začne vybrnkávat nějakou tklivou melodii, postupně se k němu přidávaj klucí z kapely s basou, mandolínou, kytarou a houslema. Jo jo, správně, hrajem pravej oldschool bluegrass, tedy žádní bratři Nedvědi nebo podobná folková verbež. Já, děvčica z metropole, která není schopna rozlišit holštýnský skot od toho českého strakatého, se přestěhuji na venkov a spolu s mým kovbojem se stanu honačkou, jupijou. Večer s Buffalo Billem či Jesse Jamesem přepadnem nějakej ten dostavníček (nejen honem živ je člověk), aby bylo na whisky v místním saloonu, pořádně to tam rozjedem, já si trsnu na stole a Bill se odvážně začne navážet do místního šerifa, bude se mu snažit sestřelit kloubouk z hlavy, ale trefí ho do kolene, takže pořádnej malér. Stanou se z nás psanci a budem přepadávat Pony Express, furt dokola, dokud nás nejvyšší policejní orgán nechytne za flígr a nešoupne za katr. Jenže Bill si umí udělat strunný nástroj prakticky ze všeho a naše hlasy tak pěkně ladí, šéfíkovi se nás zželí a pustí nás do nahrávacího studia, kde dáme dohromady parádní singl alá Blue Grass Boys, se kterým vyhrajem hitparádu Country rádia (na špici se udržíme rekordních sto šest týdnů, tedy prakticky celý výkon trestu). (18.10.2014)