Nebraska

Trochu o stárnutí, trochu o smutnění, trochu o rodině. A vzhledem k houpavému indie duchu vlastně tak trochu o ničem. Herecky je sice Nebraska zvládnutá na jedničku, ale režisérský rukopis Alexandera Payneho se projevuje tím samým, co mě kdysi nepříjemně zaskočilo u Bokovky a dvě oscarové sezóny zpátky zklamalo u Dětí mých. Chvíli se totiž vypráví ničím nepřibarvená story ze života obyčejných lidí, aby se následně začalo klimbat v nadnesené náladě lásek, tužeb či nostalgie. A několikrát dokola. Takové snění a střízlivění asi dokáže leckoho uspokojit, což vlastně docela dobře chápu. Já se ale stejně jako u dvou výše zmíněných případů cítím poněkud ošizený. (21.02.2014)

Podobné indie konverzačky často narážejí na problém jak působit dostatečně civilně a realisticky a zároveň tím diváka nenudit. Nebraska si s touto překážkou poradila, jako by nikdy ani neexistovala. Dialogy jsou přitom tak vybroušené, že by je pekelně dlouho potil i zkušený autor divadelních her, ale neuslyšíte při nich ani náznakem zašustění papíru. Takhle to vypadá, když se sejdou herci, mezi nimiž nepoznáváte žádné známé tváře a o to snadněji se při svých kvalitách stanou životnými postavami, kterým věříte každé jejich gesto. Nebraska pak obsahuje velké množství absurdního situačního humoru, nijak přetažené dramatické sekvence a především je nádhernou vztahovou studií otce a syna, aniž by zapomínala na ostatní členy rodiny a obyvatele amerického maloměsta, ve kterém si všichni čumí do oken. Paynovi tímto děkuji, že jsem se konečně dočkala cynické, kousavé, bilanční, sentimentální, ale přitom nikoliv ufňukané indie, ze které jsem byla na závěr na měkko, aniž by mě někdo systematicky citově vydíral. (27.04.2014)

"Nepotřebuje pečovatelskou službu. Musí mít pro co žít." Černobílá cesta nevrlého Woodyho za "vyhraným" miliónem a odcizeným kompresorem měla něco do sebe. Pro mě však byla příliš dlouhá, obsahovala příliš "nezávislých" pohledů do prázdna, tupých bratranců a velmi nepříjemnou manželku Kate. Při poslechu jejích mouder jsem se hned chtěl opít. Jako Woody. Najednou jsem mu rozuměl a jeho triumfální jízdu městem jsem si nakonec užil, ale až budu v důchodu, tak mi mou výhru musí přinést až do postele. Sorry Woody, já nikam nejdu. (14.08.2018)

Krásný obyčejný film. Alexander Payne se znovu upnul k jednomu ze svých stěžejních témat a natočil úžasnou komorní road movie o stáří. Stejně jako ve vynikajícím podobně koncipovaném O Schmidtovi se projevil coby silně empatický tvůrce, který zaostřil svůj pohled na víceméně tabuizované téma. To, co ukazuje, je úplně jiný svět v dnešní době posedlé věčným mládím a kultem síly a krásy. Amerika z odvrácené strany. Alexander Payne navíc vybavil svůj film mimikry nezávislého filmu, o to víc můžeme jeho snímek chápat jako jeho zprávu o stavu unie. Ovšem kdesi ve vnímání svébytného režiséra se odehrál výrazný posun, ať už reflektující skutečnost či nikoliv, jestliže se totiž Jack Nicholson coby čerstvý důchodce Warren Schmidt vydával na nesmyslnou cestu přes Spojené státy za svou dcerou a jejím výsledkem byla prázdnota života seniora a tíze samoty, starý Woody Grant má na své pouti za magickou výhrou vedle sebe manželku a své dva syny, především pak toho mladšího. A to je důvod, proč tato filmová indie odysea nevyznívá pesimisticky, ale dokonce má i happyend! Platí ono okřídlené I cesta může být cíl a tahle pouť smysluplností institutu rodiny a resuscitace vztahu otec - syn nemá již posmutnělý vnitřní náboj a negativní rozměr jako výše uvedený Payneův film, ale blíží se svým vyzněním spíš kultovnímu Lynchově Příběhu Alvina Straighta. Melancholické ohlédnutí za opravdovými hodnotami a obyčejností něčeho tak zázračného, jako je lidský život... (15.04.2014)

Film, jehož tempo a celkový tón mi evokoval umírání, je dobrou sondou do sklonku života a vyjasnění si vztahů. Takové téma mívá velmi široký záběr a nebývá ničím radostným, přesto se dá pojmout jak čistě komediálně, tak s brutální depresí. Tady to bylo akorát někde mezi. Velmi civilní, skvěle nasnímaná, velmi soustředěná cesta, která chce trpělivého diváka, nehne ani krok stranou a nakonec vás nechá ve zvláštním rozpoložení. Jdu to ze sebe shodit. (22.02.2014)