Danny Collins

"Kráčím na slepo a hledám jasný cíl... Nedívej se zpět, nedívej se zpět, nedívej se dolů..." >Životňáky< mám rád a tenhle se opravdu povedl. Můj milovanej Al chytil druhej dech, nechyběl humor, nechyběly slzy, nechyběla moudrost, nechyběla ta dobrá umanutost, nechyběla pointa... Je čas dělat dobré věci... (29.11.2015)

Film mě hodně mile překvapil. První polovina filmu byla zábavná, občas jsem se zasmála Alovým vtípkům, pak byl příběh dojemný a trošku napínavý, jelikož jsem očekávala, jak to nakonec dopadne se stmelováním rodiny. Konec mě trošku zklamal, i když si ho můžu domyslet, ale byla jsem zklamaná, co se týká vztahu Al Pacino a Annette Bening, že to skončilo, tak jak to skončilo. (11.06.2016)

"Promiňte, berete drogy? - Momentálně nebo obvykle?" Danny Collins se po čtyřiceti letech hroucení rozhodl udělat něco se svým životem. Je to inspirující, ale mám jisté podezření, že mně John Lennon žádný motivační dopis nenapsal a tak si budu muset počkat na nějaké to psaní od Bona. No nic. S Dannym jsem se pobavil velice slušně, ale ty rodinné hodnoty v závěru mi úplně přebily tu pohodovou zábavu, kterou Danny dokázal nabídnout i při svém mizerném zpěvu. (14.03.2016)

Za všechno může přece John Lennon a už se v tom Danny vezeš. To mně bylo jasné hned, jak jsi dostal od něj dopis. To byla nádherná ALPacinova jízda a já před ním stále smekám. Například jeho vystoupení v baru bylo senzační, přitom dojemné a zabrnkalo na mojí emotivní strunu. Ano, bylo tam pár hrstiček patosu a klišé, ale můj pohled na tenhle příběh, který se mně silně dotknul i z jiných důvodů, to nijak neovlivnilo. "V mojí mysli je jaro, ale opadávají podzimní listy. Jak okolo kráčím, všechny je posbírám........slepě kráčím po cestě a hledám jasný cíl. Nedívej se zpět a nedívej se dolů..." (24.08.2015)

Zestárlá rocková hvězda nasáklá whiskou a plná koksu dojde k prozření a začne svůj život z gruntu měnit, což sebou nese i žehlení hříchů minulosti. Jako třeba navštívit nikdy neviděného syna a tak podobně. Takže klišé jako prase. A v tomhle megaklišé byly za sebou narovnány další klišé, která ale Fogelman hází po divákovi s takovou grácií, že se to musí chtě nechtě líbit. Notabene když se tady Al Pacino prezentuje ve vrcholné formě a občas jsem měl pocit, že hraje snad i sám sebe. Pro mě tak trochu guilty pleasure roku. 85% (27.11.2015)