Příběh o princezně Kaguje

Kresliarska animácia síce pekná, posolstvo taktiež, ale príbeh ako taký ma nijako obzvlášť nezaujal. Niekedy mám pocit, že japonské animáky sa ocitnú v užšej nominácii na prestížne ceny len ako pripomienka klasickej animácie bez veľkých počítačových efektov. Neviem prečo, ale z tohto príbehu o princeznej Kaguji ma bavila možno tak prvá polka, kde sa ju jej "rodičia" silou mocou snažili priviesť na cestu pravej princeznej (tá jej adaptácia mi miestami pripomínala Denník princeznej). No druhá polka, a najmä ten duchovný mytologický záver, tak to mi prišlo trochu absurdné. A že 82%? Za mňa určite nie... (16.04.2015)

Tak já nevím, docela zklámání vzhledem k tomu, jak film všichni vychvalují. Od Takahaty to je pro mě v pořadí čtvrtý viděný snímek a dala bych jej zatím na 3. místo. Hodnocení 3-4* - rozhodně to není na 4*, ale zároveň to není ani na 3*, které jsem dala Cellistu Gauchovi. Animace krásná stejně jako u Vzpomínky jako kapky deště, té její unikátnosti nelze nic namítat, jen obdivovat. Hudba jako asi u všech japonských animovaných filmů je okouzlující. Co mě však na princezně Kaguye zklamalo, byl příběh - zbytečně dlouhý, nic moc se tam celý prostředek neděje... filmu by mnohem více prospělo kdyby se po prvních 35 minutách snímek prostříhal na délku zhruba 90 minut. Potom by to mohlo být i 5*. Takto jsem měla furt tendenci snímek stopovat a jít mezitím dělat něco jiného, neuchvátil mě. Vzhledem ke stopáži by člověk alespoň doufal, že mu postavy přirostou k srdci, ale to se vůbec nestalo. V podstatě mě žádná postava nijak neokouzlila, nevytvořila si s divákem vztah, a bylo mi vcelku jedno, co se s nima děje. (08.04.2020)

Zdrcující.. Takahatův dlouho oodalovaný projekt se převlečen za krásně nakreslenou pohádku vkradl do kin celého světa aby tam s jistou dávkou škodolibosti odhalil svou pravou tvář. Syrová a snad až cynická "oslava života", políček do tváře všem naivním snílkům kteří snad stále věří v to, že život má smysl a láska překoná všechny překážky.. Úplně vidím ty davy zmatených dětí proudících z kinosálů jak se ptají svých poplakávajících maminek a tatínů o čem, že to jakože vlastně bylo.. Já u toho slzel jako želva, protože kdesi uvnitř asi tuším, že ten latentní misantrop má pravdu.. že takhle se to často stává a semele... že často ty opravdu důležité věci odsune jakási touha a zdání čehosi "víc", čehosi "důležitého" ...Je to krásné, vtipné, laskavé, dynamické, autentické.. a nekompromisní (!!!).. Je to jako krásný balvan na srdci. Je to jako to rezolutní NE kterým se svět vysmívá tomu dětskému uvnitř nás.... Chce se mi křičet: Nenávidím tě Takahato!!... a zároveň vím, že to je důkaz síly a geniality tohodle příběhu o "Bambusovém Výhonku". (05.03.2018)

Za kulisami esteticky příjmemného zážitku, za radostí z odkazů na tradiční japonskou kulturu, jde o rozvláčné vyprávění, kterým se táhne toxické poselství, že osudu jednotlivec neunikne ani kdyby se přetrhl. Ale on se stejně nepřetrhne, protože ani tak nespoutané duši, jako je princezna Kaguje, nepřísluší bojovat za své štěstí a komunikovat své city, a už vůbec ne odmlouvat tatínkům. Když na to tak koukám, napadá mě, že velkou Mijazakiho silou bylo, že s citem dokázal z tradičních motivů (nejen) své kultury vytežit nadčasové, potlačit toxické a aktualizovat už nerelevantní. U Takahata mi to zde chybí. (12.03.2022)

Trochu zklamání vzhledem k nadšení, které panuje v obci kritiků, kteří film předběžně pasují do pětky, která by měla být nominovaná na Oscara. Úvod navnadí a konec je krásně smutný, ale to mezi tím...Vlastně se toho v těch 140 minutách moc nestane, k postavám jsem si nevytvořil pevné pouto a dokonce ani ta (v současné době neobvyklá) animace mě nijak zvlášť neoslovila. Jak jsem byl z The Wind Rises až nečekaně nadšený, tak tady to mám naopak. (06.12.2014)