Ako dostať otecka do polepšovne

Ještě lepší než "stolička". Krásné prostředí a především vynikající Josef Karlík! Nervozita maminky je tu už pochopitelnější, kdyby mi dítě lozilo po skalách, taky bych byla nervés. A samozřejmě neodolatelný Tomáš Holý. Už jsem psala v jednom komentáři, že věta o jeho genialitě by se mohla nakopírovat do všech hodnocení... (26.04.2010)

"Má dalekohled. Ráda bych vědela, kdo dal dítěti takovou zbraň" Fantastické pokračovanie klasiky, ktoré odvážne (ale výborne) vymenilo snežné prostredie za diametrálne odliščné (letné lesy). Z filmu úžasne dýcha atmosféra zaspatých letných prázdnin v čarokrásnom lone prírody. Huncútstva, rybníky, hory, lúky, chalupy, drevo, stromy, maslové chleby s kakaom, ohne so špekáčikmi. Z kultovej jednotky sa do dvojky vrátila svižná réžia, vydarené gagy, plno parádnych hlášok ("Má dalekohled. Moc ráda bych vědela, kto dal dítěti takovou zbraň."), i skvelé herecké obsadenie (ku ktorému pribudol Josef Karlík ako dedko, o ktorom som si celé detstvo myslel, že je to Marián Labuda). Jana Preissová s Františkom Němcem tvoria zábavný párik, raz pohádaný, hneď nato sa udobrujúci. A 10-ročný Tomáš Hollý dostal dokonalú, na telo písanú rolu živého striebra, ktoré by bolo megaotravné, keby nebolo také megapôvabné („Keby som vedel, že sa ti tu nebude páčiť, narodil by som sa niekde inde.“). (31.12.2005)

Od útlého dětství je mi záhadou, proč jsou rodinné komedie Marie Poledňákové (z jejíž fotky mám dojem, že svačí duše) tak populární, když se v nich humot vyrábí zásadně uřvaností a nesnesitelností naprosto všech postav. Matka je typická ustaraná trpitelka, zralá na ránu kladivem, otec infantilní kkt a ten malý smrad mě vyloženě děsí - typický zmrdeček, který bral ostatním dětem svačiny a porůznu je šikanoval a když se na to přišlo, všechno se zametlo pod koberec, neb je to přece ták roztomilý hoch. Btw. její filmy mne jako úplně malé Sadako dovedly k přesvědčení, že dospělost znamená de facto lobotomii. (16.08.2013)

Kdysi jsem měla raději prázdninové vyprávění o tatínkovi, směřujícím rovnou cestou do polešovny, nežli příběh o bolavé velrybí stoličce ("Jak vytrhnout velrybě stoličku" z roku 1977). Nicméně s odstupem mnoha a mnoha let musím konstatovat, že první ze snímků o malém Vaškovi a jeho rodičích představuje nefalšovaný a dokonale vybalancovaný mix lehkovážné komedie a opravdového dramatu, zatímco jeho pokračování místy až zbytečně šaškuje a jeho komika už není tak bezprostřední a bezelstná. Taky trochu zamrzí, že rodinný čtyřnohý přítel Beník je odsunutý ne na vedlejší, ale přímo na slepou kolej - v podstatě se o něj nikdo nezajímá, takže se dějem jen tak občas nezávazně mihne - jako jedna z mnoha rekvizit ... aniž by v něm zanechal nějakou svébytnou psí stopu. (14.07.2021)

Nejsem zrovna fanouškem české filmografie a přesto, že uznávám, že čeští filmaři odvádí skvělou práci, tak i ty nejlepší počiny shlédnu jednou a víckrát je vidět nepotřebuji. Existují však tři vyjímky. Jsou to Pelíšky, S čerty nejsou žerty a Jak dostat tatínka do polepšovny. Poslední zmiňovaný jsem viděl asi tisíckrát a vždy se u něho skvěle pobavím. Jestli bude na CSFD vytvořen žebříček nejlepších českých filmů, tento tam u mě určitě bude. (16.04.2017)