Ain't Them Bodies Saints

Příběh jak od McCarthyho a obrazy jak od Malicka, americký nezávislý film jako ve své zlaté éře 70. let. Spoustu lidí to asi bude nudit, protože příběh je přímočarý, ale pokud se člověk naladí na tu správnou vlnu, tak bude unešen. Lowery to vede s přehledem, skvěle napsané, nasnímané i zahrané. Casey Affleck se pro tenhle typ rolí asi narodil, Rooney Mara potvrzuje, že je vycházející hvězda, a Ben Foster zvládl svou obtížnou roli bez zaváhání. (02.07.2013)

Film, kterej by měl bejt přitomen u slovníkového hesla KÝČ. Ain't them Bodies Saints hned od první minuty vrazej největší facku, která říká, čum, tak tohle je hollywoodská filmová řeč. Dva ohraný, ale nádherný herci běžej po sluncem zalitém poli, do kamery se odráží paprsky slunce a hází všelijaké barevné skvrny, všude je štěstí, samozřejmě ale troška toho dramatu, Rooney Mara má totiž děťátko. A takhle film pokračuje, postavy nemají sebemenší motivaci k svým činům, hlavní hrdinové totiž žijí jen proto, že se maj rádi, takhle to totiž v životě chodí, že se žije jen pro lásku a jinak můžu bejt totální retard. Nikdo a nic není ve filmu dotažený alespoň trošku do hloubky, nebo vlastně pod povrch, a jediný, co na filmu baví, je fakt, že ta nemastná koza Rooney Mara má fakt krásnej ksichtík a tak je každej záběr na ní potěšením pro očička. (19.08.2013)

Přesně ten typ filmu, na který musíte mít náladu. Stejně jako třeba na knížky Cormaca McCarthyho. Je však otázkou, jestli existuje lepší možnost si vychutnat takhle pomalý snímek ještě lépe, než na plátně Thermalu a v jeho pohodlných sedačkách, protože skvělí herci pohybující se v tak jednoduché story to budou mít na domácích přehrávačích ještě těžší, což je od režiséra trošku nefér. (04.07.2013)

Pouhá napodobenina Malickova stylu - bez hloubky sdělení, ke kterému netřeba slov - pak zbude jen zachmuřený, zkázonosný příběh s jasnou předtuchou, který po vládě unylosti v posledním tažení přepne do agónie mlčenlivého opusu o nezaslouženém štěstí, brrr... A Rooney Mara by si zasloužila zavedení kategorie "Mimóza roku", aby ji mohla rovnou i vyhrát. (21.01.2014)

Inu, v nějaké jiné náladě bych se možná sama sebe ptala, jestli to s tou lyričností David Lowery trochu nepřehnal, protože mě film trochu přivedl k uvědomění, že mám mnohem raději prosté věci natočené prostě, protože tak vynikne jejich prostota a význam jim dodá divák sám, zatímco když se prostým věcem tvůrce snaží dodat enormní... řekněme důležitost neustálým zdůrazňováním toho, že prosté věci jsou krásné a tajemné a bůh ví co ještě, tak vyzní spíš naprázdno a nabubřele... Každopádně jsem při sledování měla tu správnou náladu a tak jsem si film užila, dokonce jsem kontemplovala i pět hvězdiček, ale kvůli tomu prostému nabubřelému dilematu nakonec asi určitě ne. Nicméně Keith Carradine zpívající k závěrečným titulkům mne dojal a skoro i rozbrečel. (09.01.2020)