Voyeur

Dodo leží, spomína. Tá spomienka ho omína. Veď žena ušla bez príčiny. Či má v tom prsty ktosi iný? Príčinu rozchodu iste poriešime. Medzitým však pozrime na čosi iné. Nakuknime cez oválne okná i zrkadielka. Ukážu sa prsníky, stehná, pičky i ritná dierka. Podpazušia i ohanbia. Za ochlpenie sa vôbec, vôbec nehanbia. Veď: Amor est vitae essentia! Snáď teda nevadí holiacej čepieľky absencia. Do oblín ženských prehliadky zrazu vtrhne Dodovho otca falus mamutí. A Doda? Doda ten pohľad veľmi zarmúti. No spamätá sa z toho šoku, pozrie na erekciu svoju priamo, nielen zboku. A poučenie aké tento artový kus skrýva? Kto len chce, nech s partnermi v byte býva. A nech nežiarli manžel denne na to, že do manželky sem-tam vloží zozadu úd hoc i jeho vlastný tato! Detailne nech si obzerá i pofotí súlože iných párov. No k svojmu vlastnému nástroju nech sa - napriek príkoriam - obracia vždy len s hrdou tvárou. Autor predlohy, Alberto Moravia sa podieľal vraj na scenári, no groteskne erotický film sa intelektuálne príliš netvári. Voyeuristický pohľad však Tintovi sadol. Kvôli podsukňovým pohľadom totiž rozpočet väčšiny jeho filmov padol. Jedna scéna (s dejom nesúvisiaca) predsa vyhrala: keď plážová nahá slečna si muža za vtáčika stoporeného ako psíka za sebou ťahala. (21.08.2013)

Proslulý Tinto Brass oslovuje své diváky především takovými fláky, jako je Salon Kitty nebo Caligula. Pokud se rozhodne věnovat románu Alberta Moravii, vznikne téměř moralita. Protože Moravia, to je vysoké, ale Brass zase nízké. Nicméně pokud máte v sobě kouska citu v těle a smysl pro humor, tak se spokojeně prosmějete nad všemi těmi těmi lascivními výstřihy a zadečky sličných Italek, které rozhodně nejsou cudné jako panenka Maria. A v knihovně pak najdete cosi, co se honosí tímto popisem: "Rozsáhlá psychologická novela sleduje problémy pětatřicetiletého profesora literatury, zatíženého oidipovským komplexem." (Voyeur aneb Muž, který se dívá) (29.10.2016)

Ano, tohle je skutečně voyeurská fantazie a já musím uznat, že Tinto Brass měl docela dost odvahy, že tohle natočil. Je škoda, že většinu doby, pokud je zde záběr na penis, tak je umělý, ale alespoň ty ženy jsou zde natočeny - pravda sexisticky - ale to jim nic neubírá na jejich kráse. Odvážné, lehce zvrácené, ale proč ne? (16.01.2017)

Varování: Komentář nevhodno čísti před sledováním... Dialog: "Vyprávějte mi o svém otci." "Má obrovský penis, který mu stále stojí. Bože, mám z něj takový strach," ve Voyeurovi nezazní. Kdyby se však objevil psychoanalytik se zálibou v hypnóze, jistě by se nám něčeho podobného dostalo. Takhle musí freudovskou povahu tohoto softporna odhalit sám divák. Přístup, který lze jen pochválit. Chování hlavního hrdiny budiž mu vodítkem. Neschopnost Doda jednat bez myšlenky na penis jeho otce (nejlepší scéna tohto ranku je příprava jídla - rytmické šlehání evokuje Dodovi kopulační pohyby a dovádí ho k šílenství), neustálé zobrazování toho olbřímího údu, omílání jeho schopností, splývání postavy matky a manželky, šok ze sexuality rodičů, všechno ukazuje příslušným směrem... Dodo snad nakonec dospěje. Soudím tak z obdivu k jeho vlastnímu ztopořenému penisu a náznaku síly s jakou si v závěru bere svou ženu. Musím sebekriticky přiznat, že takto zvolený interpretační rámec nepostihuje celý možný význam díla. Věřím však, že alespoň vyvrací pocity, že jde pouze o bezobsažnou "pěkně natočenou erotiku" či "nic zajímavého, jen obyčejný sex" nebo "lehký upgrade nosiče pizzy". Netřeba se dále vozit po nevnímavosti diváků. Omlouvá ji skutečnost, že rozum často zatmívá jak vzrušení z nahých žen, tak znechucení vulgární lascivitou a Brass nemá ve zvyku ani jedním šetřit. Žel i já sleduji jeho filmy částečně z "nízkých", tělesných důvodů. Tudíž mě potěšilo, že některé odhalené dámy oplývaly dostatkem přitažlivosti. Krásu těl spojil režisér s krásou architektonicky vytříbených interiérů, což lze považovat za jeho typický trademark. Obvyklou brassovinu vnímám i v zrcadlech umístěných nad postelí (kdo normální by tam dal zrcadlo, že), jež mu umožňují nahlížet na týž akt hned dvakrát, dále ve výrazně svisle symetrických záběrech a samozřejmě všudypřítomné erotiky, u které rád zdůrazním, že docela solidně odráží vztah aktérů k sexualitě, a to i po formální stránce. Žel, i přes leckterá pozitiva se mi Voyeur příliš nepříblížil. Je mi cizí jeho fraškovitost, byť možná související s výsměchem upjatosti, potlačování sexuality či možná i samotné psychoanalýze, která by mohla spoutávat lidskou sexualitu do sady zákonů. Ale to asi není důvod proč dávám ***. Nedokážu jej přesně pojmenovat, jde o určitý druh znechucení, jehož důvod snad sídlí v hlubokém podvědomí. Zase ten Freud! Ale možná mi jen tenhle film i přes chytrost tématu připadá lehce připitomělý. (12.12.2010)

Celkem neúspěšný pokus o zfilmování ne příliš úspěšné novely Alberta Moravii Muž, který se dívá, 1985 (jeho poslední práce). Navíc to vypadá, že Tinto Brass ani problému skopofilie příliš nehoví. Moravia: Skopofilie neboli voyerismus je původním zdrojem značné části výpravné literatury a samozřejmě také filmu. Naopak o skopofilii vůbec nejde v malířství a sochařství, protože tu není pohyb, a voyeur nesleduje ani tak předmět jako jeho pohyb, neboli chování... Navíc má skopofil značné posesivní sklony (alespoň fotečku), přičemž si Tinto Brass nechává kameru a hlavnímu hrdinovi dává do rukou jen foťák. (11.01.2022)