Človek zo železa

Pociatky polskej solidarity sa datuju do roku 1980, kedy v dvoch mestach na severe Polska - Gdansk a Gdynia vstupili robotnici tamojsich lodenic do strajku. Vtedy sa volali Leninske lodenice /Stocznia Gdanska im. Lenina/. Solidarita zacinala v Gdansku, potom sa lavinovite sirila Polskom 80. rokov, pobocky vznikali v Stetine, Poznani, Katowiciach, Wroclawi, Warszawe atd atd. Film sa tematicky venuje tejto zaujimavej teme z Polskej Ludovej Republiky, novinar ma urobit reportaz, lenze potom zistuje o co vlastne ide. No a o tom je tento vyborny film. Andrzej Wajda sa skutocne predviedol, rezisersky genialne natocene, kazda scena ma svoj zmysel a ciel.. radost sledovat. Zo znamejsich polskych hervo tu bol Janusz Gajos /Ctyri z tanku a pes 1966, Psy 1992/ a vyborna Krystyna Janda /vyslech/. Polska kinematografie sa teda vyznamenala v dobrom slova zmysle, hoci este stale kriva ama co dohanat oproti ... Francuzom, Spanielom : 100 % (02.09.2020)

Film navazuje tím nejtěsnějším možným způsobem na předchozí Wajdův snímek Člověk z mramoru. Psal se rok 1981 a Polsko mělo za sebou bouřlivé události kolem stávky v loděnicích a vzniku Solidarity a režim se otřásal v základech. Wajda ztratil poslední iluze, které měl o systému, takže ve filmu popsal naplno skutečnost tak, jak ji vnímal, a nebral si žádné servítky. Snímek není tak chytře strukturovaný jako Člověk z mramoru, scénář je z formálního hlediska slabší, některé scény by šly vystřihnout a zatímco u Člověka z mramoru jsem přes extrémně dlouhou stopáž ani na minutu necítil nudu, u Člověka z ocele jsem při stejné stopáži párkrát zívl. Nic to nemění na faktu, že jde pořád o velmi slušnou filmařinu, v mnoha ohledech emotivní a především, což u Wajdy dřív nebylo zvykem, taky historicky pravdivou. Nejsilnější postavou tentokrát není hrdina stávky Maciek Tomczyk ani jeho žena, ale reportér Winkel, který je hodně komplikovaným "hrdinou". Na jedné straně si nedělá nejmenší iluze o systému, na straně druhé je jeho pevnou součástí a může hodně ztratit. Má škaroup z minulosti a je vydíratelný státní mocí. Sympatizuje se stávkujícími, ale nevěří v jejich úspěch a bojí se budoucnosti. Jeho postava připomíná osudy mnoha těch, kteří se u nás zapletli se státní bezpečností a po pádu režimu čelili bez ohledu na své skutečné činy a pohnutky opovržení médií i veřejnosti. Celkový dojem: 80 %. (22.11.2008)

Lepší film ako ten "z mramoru". Možno aj preto, že je priamejší. Nahliadnutie do poľskej duše, ktorá je mi trochu vzdialená, aj do poľských revolučných časov, o ktorých toho veľa neviem. A samozrejme odvaha výjsť s takýmto filmom kritizujúcim pomery, ba priamo komunistickú vládu. Na druhej strane, film je to strašne preťahovaný a tunajšie nadhodnotené hodnotenie sa zjavne nezakladá na kvalite filmu, iba na odvahe kritizovať. (22.07.2019)

Polským přátelům se díváme na paty nejenom v tomto případě. Skutečnost, že film byl natáčen a do kin uváděn v Polsku mimořádného stavu osmdesátých let, vůbec frustruje: u nás by vzdáleně této laťce odpovídal rok Pražského jara (ŽERT), ale aby takto aktuální námět mohl být pojednán s tak pro režim brutální věcností a přesností a aby se jedním z jeho hlavních hrdinů stal skutečný Lech Walesa, to skutečně u nás ani v době největší tolerance režimu k alternativnímu světu disentu a šedé zóny nemá obdoby. Napětí v tomto filmu budeme hledat marně. Jeho poslání totiž nespočívá v atraktivním napínavém ději, ale v divácky vděčném ztvárnění ožehavého tématu, pojednaném Wajdou s velkou vnitřní kázní a ohromující uměleckou bezprostředností. Zdá se být až snovým, že téma, pro některé nejen naše tvůrce volající po spíše publicistickožurnalistickém ztvárnění, je tu pojednáno do zralého a nanejvýš poučeného uměleckého tvaru. Na první pohled uchvátí, že ČLOVĚK na natáčení až pohádkově ožívá, že vše do sebe zapadá se snadností, která je ovšem jen velmi zdánlivá a předpokládá důkladnou znalost prostředí, potřebný autorský nadhled a schopnosti opravdu tvořivé v dalších částech práce. Film je pomníkem nejenom událostí r. 1980, ale i těch gdaňských, o deset let starších, v nichž bylo patrné přímé odeznívání Pražského jara. Neméně věrohodně působí i postižení policejního a mediálního komunistického prostředí. Kvalitní výběr herců patří k tradičním přednostem wajdovského osvojování tématu. Dokument, který je povýšen na výsosotné umění, pandán nadnárodního významu k československým budovatelským filmům padesátých let. V tom tkví pro někoho až příliš latentní, ale o to skutečnější dramatičnost děje, atraktivnost jen zdánlivě šedého všedního dne, štafeta, předávaná s pověstnou polskou zarputilostí z jedné do druhé generační ruky. Pokud bychom hledali obdoby v naší národní kinematografii, nalezneme je v zdánlivě méně výrazných dílech typu děl jako OBŽALOVANÝ, STATEČNÁ SLEČNA, SMRT SI ŘÍKÁ ENGELCHEN a asi nejvíce v průhledně alegorické BÍLÉ PANÍ. Ale i tato díla si ponechávají poslední zbytky někdejšího budovatelského idealismu a o otevřenosti, věcnosti a pronikavosti wajdovského rukopisu si mohou nechat dát zdát. Polský velikán světového věhlasu se tak stal velkým kronikářem polských dějin dvacátého století a jeho tragických momentů počínaje dílem nejzralejším - KATYNÍ - , jež stojí na konci jeho hvězdné umělecké dráhy, na něž jen zdánlivě navazuje naopak dílo rané - POPEL A DÉMANTY, které zobrazuje poslední okamžiky polské poválečné protikomunistické rezistence. Polské kinematografii jen svědčí, že na na tento velký úkol není Wajda osamocen. Před velkou a námi často nedoceňovanou kinematografií hraného filmu našich severních sousedů bychom měli smekat. V polistopadovém čase Česka zvláště často. Srovnání, které nám nabízí, pro nás totiž vyznívá až příliš jednoznačně a nelichotivě. (04.07.2011)