Protichodná farba

Film Upstream Color se tváří jako hyper-indie verze Terrence Malicka, jehož dílo připomenou (nejen) prosvětlené záběry, pohyby kamery, strohé dialogy, detaily lidských těl a nezbytná pouta s přírodou. Stejně jako u něj však i tady budou diváci narážet na neuchopitelnost díla, které navíc tolik nespoléhá na meditativní krásu světa vůkol a nepředpokládá spirituální výklad. Shane Carruth je ohromný filmový univerzál. Stejně jako u předchozího Vynálezu obsadil téměř všechny zásadní tvůrčí posty - film nejen napsal a zrežíroval, ale zahrál si rovněž jednu z hlavních rolí, postaral se o hudbu a cizí mu nebyla ani kamera či střižna. Co je ovšem na dané věci nejdůležitější: ve všech zmíněných ohledech má nesporný talent a jeho budoucí tvorba se logicky stává obrovským magnetem pro příznivce indie scény. Upstream Color vlastní příběh, který bude zdrojem mnohých debat a dohadů, za což se zasluhuje jeho velkorysá nejasnost. V úvodu sledujeme únos mladé ženy jménem Kris (Amy Seimetz), jež se nedobrovolně stává konzumentem jakýchsi červů. Následuje přeměna v návykem nahlodanou oběť, s níž má únosce záhadné záměry. Žena ovšem za pomoci jiného muže opět získává mentální svobodu - pokud se to tak dá říci - a vrací se zpět do běžného života, v němž poznává Jeffa (Shane Carruth), další oběť červích experimentů. Pokud se vám úvodní dějový nástřel zdá poněkud mimo mísu, raději se poohlédněte po něčem jiném. Zbytek filmu bude pro masové obecenstvo notně hardcore zážitkem - ať už je příběh čímkoliv, je za všech okolností krok před divákem. Spletitý labyrint významů sice permanentně zanechává stopu, nikdy ale nedovoluje zahlédnout byť jen zadní běhy finálního výkladu. Stejně jako se nedaří Kris rozmotat význam svého červího zážitku, i divákovi jako by mezi příběhem a jeho pointou pořád přebývala (nebo chyběla) jedna stránka. V žádném případě nemůžeme amerického tvůrce podezírat, že by na diváky vypustil absolutní nesmysl; jeho dílo významy, náznaky a souvislostmi v jednom kuse přetéká, avšak neustále je proplétá, matoucím způsobem mění směr a NĚCO si nechává pro sebe, aby se diváci v následné verbální přestřelce utloukli argumenty a bažili po druhém zhlédnutí filmu. Je pravda, že druhá projekce tu význam má - a záleží především na pozorovacích a myšlenkových schopnostech jedince, co všechno si ve filmu najde. Upstream Color může být pozoruhodný i jako zdánlivě nesourodý sled bezvýznamných scének a obrazů. Kamera s hudbou tu odvádí nadpozemsky nádhernou práci, díky čemuž je slast film sledovat. Dílo, jehož jednotlivé složky obstojí samy o sobě, má vždy velikou výhodu. Pozoruhodný je vedle formy rovněž obsah - tam, kde se jiné filmy pokoušejí o sofistikované dílčí postupy a vytvářejí nekonečná schémata detailu, si Upstream Color vystačí se samozřejmě podávanými náznaky a zvláštnostmi. Shane Carruth je člověk, který moc dobře ví, že u lektvaru je nejdůležitější jeho účinek, nikoliv počet přísad a způsob jejich získání. Člověk, který ví, že čistě subjektivní pocit má také své místo. I proto tenhle film několikrát dává příslib srozumitelnějšího vyjádření, aby vzápětí se zdviženým prstem řekl: „ještě ne". Říká to až do úplného konce. A je to tak dobře. (přepis vlastní recenze pro Filmserver) /// Poznámka pro všechny, co se tu bez rozmyslu rozhodli urážet všechny kolem: Pořád lepší býti "podivínem" nebo "magorem", nežli omezencem, který v rámci vlastní malosti opovrhuje vším odlišným a na základě jednoho nevinnýho filmu selektuje, co normální je a co není. Čím jsou místní názory tak nebezpečný? Kam se ztratila ta kouzelná formulka "je to jen film"? Kam se ztratila sociální inteligence filmovýho diváka? Budeme v budoucnu soudit souseda podle barvy domu? (19.05.2013) (menej) (viac)