Dobrodružstvá baróna Prášila

Dámy a pánové! Přistupte blíže a buďte svědky neuvěřitelného příběhu z dávných a pohádkových časů, kdy se ještě studia a producenti nebáli nacpat svoje miliony do fantazie, originality a kreativity a kdy režiséři měli vlastní vizi a šli si tvrdě za ní všem navzdory. Ale jste-li slabého či mdlého ducha, střezte se! Tohle není snímek pro diváka, který má mozek na dietě a dal by si něco lehce stravitelného. Tenhle kousek vás bude v každém záběru neustále bombardovat intelektuálním vtipem, mnohovrstevnatými koncepty a vizuální opulencí, z které až slzí oči. Ale i zvídavá dětská mysl si tu najde svoje (vlastní zkušenost), protože i když odfiltruje všechny společenské, umělecké a sexuální narážky, tak jí pořád zbyde tenhle šílený, kaleidoskopický, karnevalový a fantasticky dezorientující karusel s morálním poučením: jak je nutné vzepřít se společnosti a jít si vždy za svým, a hlavně nikdy neklesat na duchu...   Nit, která se táhne celým filmem, je samozřejmě opět Gilliamovo dvorní téma emulze fantazie a reality, světů duševních a fyzických, a jakou lepší postavu si pro takové téma vybrat než právě Barona Prášila? (Možná už jen Dona Quijota, co Terry?) Prolínání mezi "skutečností" a Baronovým vyprávěním je vypipláno k pomilování. Divadelní herci se přesouvají z reality do Baronových fantazií a přebírají tam svoje role (jen Alison Steadman z nějakého důvodu vypadla). I když tu má na první pohled každý svou dvojrozměrně šablonovitou roli, tak ale i pod ní se skrývají vrstvy: Baron sám je stejně dvojakou postavou: Neustále osciluje mezi dobrodružnou vitalitou a rezignovaným očekáváním smrti. Navíc je na jedné straně hrdina, který se nehodlá podřídit malomyslnosti a úzkoprsosti, na druhé straně je megaloman, který nebere ohledy a od všech očekává servilitu. Stejně tak i jeho sluhové: bez Barona nejsou ničím, i když by třeba chtěli, a jakmile se Baron znovu objeví, rezignují sami na sebe a jdou mu opět sloužit. Venuše je krásná ale blbá koketa. Král měsíce je doslova schizofrenní cvok (lunetic)... tohle všechno je korunováno hereckým concertinem Billa Pattersona, Petera Jeffreyho, Olivera Reeda, Erica Idlea, Jonathana Pryce a Robina Williamse v čele neodolatelně šarmantním Johnem Nevillem a překvapivě přesvědčivou Sarah Polley...   Soundtrack je pravděpodobně to nejlepší, co dal Michael Kamen kdy dohromady a v duchu šílenosti filmu i on použil šílené prostředky (scény na Měsíci, Sultánova opera). Navzdory šílenosti ale dokáže proměňovat Baronovo téma s neuvěřitelnou noblesou od barokního divadelního cajdáku až ke grandióznímu finále...   Je neuvěřitelnou ironií osudu, že zatímco Baron Prášil bojoval proti Turkům a úředníkům v černém, ve stejnou dobu sváděl tu samou bitvu i Terry Gilliam a aniž to vůbec tušil, natáčel svou vlastní autobiografickou zkušenost v reálném čase. A stejně jako Baronovo megalomanství, to Gilliamovo ho potopilo až na dno močálu, ze kterého se na poslední chvíli vytáhnul za svůj cop, svírajíc mezi stehny projekt jednoho z nejúžasnějších vítězství kreativity a umělecké vize v historii kinematografie a nás všechny nechal v němém úžasu, že je něco takového vůbec možné.     P.S. K filmu existují parádní české titulky: "Když slunce vyjde nad Sýrový ostrov, a v houští uzenek se dlouží stíny, v medovém lese zlátnou pavučiny, a v lánech lososů se ranní mlha sráží, tam [...] vymiškován v květu mládí [...] Sally chytnul psotník." (20.03.2022) (menej) (viac)