Réžia:
Vladimír MorávekObsahy(1)
Kultovní představení M. Štědroně a M. Uhdeho, které v roce 2005 znovu nastudoval V. Morávek. Stylový posun jeho inscenace (která se spíše než sociální revoltě Nikoly Šuhaje věnuje střetu mužského a ženského principu) k divokosti a syrovosti se opírá o nové hudební aranžmá zlidovělých Štědroňových hitů Petra Hromádky. Výsledkem je silné představení, v němž se soubor divadla představuje ve skvělé formě. Novému Morávkovu pojetí svědčí vykony Jana Zadražila a Evy Vrbkové v rolích Nikoly a Eržiky, Jiří Vyorálek jako Mageri, Robert Mikluš v roli Derbaka, Jan Kolařík jako velitel četníků nebo hostující Gabriela Vermelho jako tančící a na kvinton hrající temná předzvěst špatného konce – ti všichni vytvářejí psychologickým herectvím, pohybem i zpěvem totální divadlo o Koločavě, lásce a zradě. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (20)
Viděl jsem novou inscenaci Balady v divadle a byl to zážitek o třídu výš, než kde je tenhle záznam. Nejde jen o zmiňované prostřihy na cákání se ve splavu (což bylo napoprvé osvěžující, po desáté už velmi otravné), ale především o pojetí zpívaných pasáží. Velmi se mi zamlouvají taneční čísla pojatá jako střety dvou skupin (nejčastěji mužů a žen - např. v "Tam u řeky na kraji"), ale celkově disharmonické pojetí se k neo-lidovkám M. Štědroně moc nehodí. Herci často spíš deklamují, než zpívají apod. Podobně je to s celkovým sehráním původních rolí novým ansámblem. Zatímco Vyorálek byl poměrně dobrou náhradou za (tehdy skvělého) Polívku, výkon Jana Zdražila (Šuhaj) měl v podstatě jen jednu polohu (živočišně nasranou) a Robert Mikluš už se na můj styl v roli Derbaka pohyboval za hranou parodie. ()
Tahle inscenace je pro mě srdeční záležitostí, takže jednoznančně plné hodnocení. Ačkoliv měla premiéru již v listopadu 2005, stále nezmrtvěla a má pořád esprit a je neskutečně živelná. Z pohádkového muzikálu vytváří silně erotické podobenství o silné (nikoliv již naivní) ženské, která se střetne se zlomeným partyzánem. Zadražilůn Nikoa v závěru není obětí úkladné vraždy, ale gangster smířený s osudem. ()
Na této hře jsem byla v divadle a měla jsem možnost vidět jí i v televizi. V divadle je zážitek z této skvělé hry nesrovnatelně lepší, ale i záznam se velmi povedl. Eva Vrbková a Jan Zadražil jsou úchvatný pár, do toho jim skvěle na kvinton hraje, tančí a vydává různé prapodivné zvuky výborná Gabriela Vermelho. Mně osobně nevadily, ba naopak bavily i záběry od splavu. ()
Inscenace čerpá ze síly Štědroňovy hudby, která ve kvělém nastudování popohání jinak trochu utahaný a za vlasy přitažený dramaturgický záměr. Herectví je příliš expresivní - po sté minutě už z něj třeští hlava. Herci však jedou nadoraz, scéna je působivá a pěvecké výkony jsou "přinejmenším nanejvýš" uspokojivé. 4/5 ()
Jiří Kniha měl pravdu. Eiffelovka Husa na provázku je skutečně Balada pro banditu. Nejslavnější jejich počin. Trošku se divím, že verze z roku sedmdesát osm je hůře hodnocená než tato. Tvůrci se snažili do jisté míry zkopírovat tehdejší verzi a udělat ji nově. Nebo zkrátka jinak. Podobné jsou záběry u vody, ovšem kytary nahradily skutečné zbraně. Exteriérové záběry na bázi trampingu vyměnili mladí tvůrci za záběry z ulic města Brna a seznámení diváků s tím, jak seznamovali brňáky s představením. Tak nevím. Celé to působí trochu rozpačitě. Přiznám se, že původní melodie pořád mají své kouzlo a bavit nepřestanou. Stejně jako zajímavý příběh. Ale moc mi není sympatické to pobíhání mezi diváky a opakované detailní záběry na upocené herce. Samozřejmě lze pochopit, že dělat něco tak slavného, úspěšného a oblíbeného je těžké, protože každý zná a má zafixovanou první verzi. Takže v tomto případě je nutné udělat to nějak nově. Ale mě se líbila víc Balada pro banditu v režii Vladimíra Síse s Miroslavem Donutilem a Ivou Bittovou. Pecha, Polívka, to jsou velká esa plus způsob, jakým se natáčelo. ()
Galéria (3)
Fotka © Viktor Kronbauer
Reklama