Stav vecí

Vyznání lásky evropské filmařině i poctivá režisérská sebekritika a jasné ohrazení se proti hollywoodským praktikám. Kupa malých příběhů, traumat a skrytých tajemství, které vyplouvají na povrch nejvíce právě během nedobrovolné natáčecí přestávky. Osamělý hotel jako místo rozvijení i řešení nejrůznějších existenciálních problémů celého filmařského osazenstva. (01.09.2005)

Wendersovo vřelé vyznání evropskému filmu a jeho postoj k mainstreamovému hollywoodskému požírači profitu a statistik. Film bez scénáře, který aplikoval jako vlastní terapii. „Pouze v černo-bílé, v souhře světla a temnoty se dá rozpoznat podstata věcí“, prohlašuje jedna protagonistka a je nasnadě, že Wenders využil této reflexe, aby si sám „stav věcí“ uvědomil a znovuzískal zanícení pro filmařské řemeslo. (02.10.2011)

Úpřimně, Wim Wenders natočil dost filmů, které se mi líbily víc, záběry z bytových interiérů mi často připadaly bez silnější atmosféry... i po náhlém zvratu a změně stylu po 20ti minutách (po hypnotickém úvodu natáčeného filmu z tajemného fantaskního světa) jsem se pak nově dostával do zbytku filmu hůře... občas jsem i tápal, co to vlastně za zdánlivě bezdějovou směs různých scén kolem více osobností sleduji, ale nakonec mě dostal Stav věcí dostatečně do transu, abych měl z něj silně pozitivní zážitek. Ve scénách z nočních podniků, zastávek podél šumícího moře, ale i Wendersových oblíbených cest s hrdiny autem (které zde přijdou až v poslední třetině) na mě dýchal tenhle film jedinečnou nezávislou atmosférou. Přestože hlavní herec (Patrick Bauchau) v postavě režiséra, zastupující zřejmě osobnost a pocity samotného Wenderse, mi nepřipadal zrovna dvakrát záživný ani charismatický, během sledování jsem se v pomyslném, nenápadně se odvíjejícím se vnitřním dialogu mezi mnou coby divákem a režisérem (Wendersem) dostal do bodu, kdy jsem již začal v aktuálním rozpoložení plně sdílet pocity z nesnadného procesu tvorby, realizace, prosazování rozběhnutého počinu a všem s tím spojeným. Přes jistý závan deprese jsem si často vychutnával bohatý, stylově progresivní soundtrack, který snad jako vždy u filmů tohoto režiséra přesně podtrhoval atmosféru. Dlouhá scéna uvnitř jedoucího auta, s rozsáhlým dialogem mezi producentem a režisérem, končícím pak zajímavým „duetem“ spontánního zpěvu a filozofické recitace, byla pro mě absolutním vrcholem této dvouhodinové artové procházky a to snad vším – atmosférou, pojetím, sdělením, vyvrcholením děje... Speciálně za tento zlatý hřeb s působivě stylizovanou reflexí nad kinematografií si Stav věcí ode mě zaslouží 4. hvězdičku i pár procent navíc. [80%] (26.09.2023)

Další vizuálně bezchybný Wenders. O jeho práci s kamerou už jsem psal jinde. O jeho schopnostech využít hudbu, aby něco sdělovala a nejen podbarvovala v jisté míře taky. Ale tady už nejde jen o působivé obrazy. Tady můžeme najít spoustů přesahů směrem k filosofii, vnímání světa, filmové vědě a sebereflexi. A vlastně i tyhle témata se u Wenderse objevují poměrně často, tak v čem je tenhle snímek jiný než většina dalších v jeho filmografii? Tentokrát hraje Wenders na existenciální strunu. Staví vedle sebe touhu a umění točit filmy a realitu, která je většinou proti veškerým touhám. Staví vedle sebe rozdílné přístupy k filmu v Evropě a Americe. Staví vedle sebe důležitost umění pro umělcův život a život sám. Tipněte si co vyhrává? A smutné je, že to tak nejspíš bude i v reálu. (11.03.2009)

Film o světlech a stínech, odrazech a odlescích. Reflexe vztahů evropské a americké kinematografie. Je nesmysl vidět tu jednostrannou kritiku jedné či druhé - tento film je na pomezí obojího a tematizuje posun samotného Wenderse k příběhovosti a do ameriky vůbec. Zároveň se tu řeší hranice a možnosti vyprávění příběhů - celý film začíná snahou natočit remake béčkového žánrového sci-fi snímku (americké prvotiny režiséra Friedricha Munroea - jasný odkaz k Murnauovi), natáčení brzy končí pro nedostatek financí a i wendersův film se rozpadá do epizodek, většina postav je konfrontována s nemožností něco prožít či vyjádřit. Ke konci se ovšem opět vyloupne příběh (tentokráte z úplně jiného žánru) a tehdy se nejexplicitněji - v rozhovoru režiséra Munroa se svým producentem Gordonem - vyjeví rozdíl mezi hollywoodským a evropským přístupem k filmařině, mezi vyprávěním příběhů a rozvrhováním prostoru mezi postavami, přičemž i Munro připouští zajímavost příběhů - s tím, že jediným zajímavým tématem je smrt (oproti tomu Gordon hovoří o lásce). Přičemž vzápětí je nám jasné, který z těchto dvou velkých typů příběhů je nám vyprávěn. Přesto nejde o symbolické vítězství, stále je tu jasná ambivalentnost; oba přístupy se zrcadlí a odráží navzájem. Přednost amerického přístupu se ukazuje už jen v tom, že je schopný filmy financovat a dokončovat, což je znázorněno například tím, že kniha, která je některým postavám z Munroova štábu určitou oporou, je předlohou pro Fordův film Searchers, jenž, jak je vidět z nápisu nad kinem v jednom záběru, je zrovna promítán. (22.11.2007)