Stav vecí

Originální Wendersovo výtvarné vidění a hravý cit pro nalézání zajímavých řešení činí i z tohoto filmu zážitek. Epizodická a dějově nepředvídatelná skladba (obdařená vkladem tradičních režisérových spolupracovníků: Henriho Alekana za kamerou a Jürgena Kniepera, jehož víceznačná hudba dodává obrazu jiný, "vyšší" rozměr) ve výsledku působí jako album (oživlých fotek), v němž s úžasem můžeme listovat; neobracíme však stránky zpět, touha po dalším překvapení, které se vyjeví v dalším obraze, je dostatečně silná (alespoň u citlivě založených diváků, pro které Wim točí). Film o pravém "stavu věcí" a konci všech příběhů, které jsou mrtvé a musí je ve filmu vystřídat realismus takový, jaký je viděn filmařem (klíčový "spor" figur režiséra Friedricha Munroa a ředitele společnosti Gordona), je vystavěn okolo natáčení sci-fi v Portugalsku, při kterém dojde materiál. Wenders poté rozehrává minipříběhy všech zůčastněných: jsou to opět stejné typy, jak je známe z jeho dalších filmů: dětská postava (jako v Alici ve městech nebo Paříž, Texas), uzavřená, tajemná žena (typ herečky Solveig Dommartinové), nebo prošedivělá americká filmařská hvězda (v Americkém příteli to byl Nick Ray, s nímž Wim natočil i "předsmrtný" film Blesky nad vodou, tady je to Sam Fuller v roli kameramana Joea). Konečnou strukturu odysey a komplexní charakter poté dotváří třetí část, kdy se režisér Munro vydává do L.A. (s touto autobiografickou postavou si Wim skutečně vyhrál, dokonce mu vytvořil fiktivní filmografii) a bezvýchodná, bludná situace se zde uzavře. (07.12.2010)

Ak by tento námet spracoval Charlie Kaufmann a natočil ho Spike Jonze, jednalo by sa o intelektuálnu udalosť sezóny. Lenže zaujímavý nápad dostal už dávnejšie Wim Wenders, ktorého režisérsky štýl na mnohých divákov, vrátane mňa a aj viacerých intelektuálov, pôsobí nudne. Česť žánrovým výnimkám. V spomenutom prípade ideálneho stavu vecí by sa jednalo o sarkastickú komédiu, v prípade Wendersovho filmu sa jedná o podobenstvo takmer bez deja, čo je na konci vysvetlené ďalšou úvahou o filmových klišé a princípe točenia filmov. Mňa mrzí, že tento typ Wendersových filmov pôsobí príliš vyumelkovane, sebestredne a nudne, pretože ich námety a myšlienky stoja za zamyslenie. Ale čo chcete od človeka, čo točí čiernobielo, je predsa jasné, že je to zmrzlinár. Wenders Hollywood kritizuje a zároveň ho aj miluje, čoho som bol svedkom už vo viacerých zábavnejších režisérskych výpovediach. Režisér tvrdí, že film by si mal vystačiť iba s napätím medzi postavami, nepotrebuje na to dej, Wenders je taký frajer, že si v tomto filme vystačí bez jedného aj druhého. DRUHÉ POZRETIE: keďže som až teraz pochopil, že tento film je aj veľmi svojská komédia, zvyšujem hodnotenie (03.02.2013)

Zdá se, že každá důležitější národní kinematografie musí mít nějaký film o filmech. Ačkoliv ve Stavu věcí fungují natáčecí plac a technika pouze jako kulisy a samotný proces natáčení vidíme pouze na začátku filmu, jedná se o jeden z nejsebereflexivnějších snímků, jaké jsem viděl. Většina příběhu se odehrává v Portugalsku, kde natáčecímu štábu dojde film i peníze a tak sledujeme jeho jednotlivé členy a jejich osobní prožívání čekání a nudy. Sebereflexe pak probíhá hned na několika rovinách. Kromě úvodní scény, která se ukáže jako „fikce ve fikci“ až po několika minutách, například některé postavy nosí ruční kamery nebo fotoaparáty a my se někdy díváme jakoby skrz hledáčky těchto přístrojů. Wenders šel ještě dál a nechává svoje postavy promlouvat o filmovém médiu a o tom, proč natočil film tak, jak ho natočil. „Život je barevnější, ale černobílá je více realistická,“ nebo „příběhy mohou existovat jenom v příbězích,“ zaznívá z úst protagonistů. (SPOILER) Když se pak v závěru filmu režisér shodne s producentem na tom, že dobrým nosným prvkem příběhu je smrt, pozorný divák pochopí, že minimálně jeden z nich další scénu nepřežije. Wenders tedy dokázal vytvořit napětí pomocí nevinného dialogu jenom díky tomu, že v průběhu filmu učil svého diváka určité mechanismy, které pak využil k tomu, aby překvapivě vygradoval svoji „zápletku“…brilantní. (07.03.2011)

Filmařina, její sociologie a její dějiny - a hlavně hranice mezi Evropou a USA, jež ani v nejmenším není nepřekročitelná. A Wenders ji překračuje hned na několika rovinách. Především na formální úrovni, která se štěpí po atlantické linii do dvou odlišných filmařských kontinentů: první polovina v typicky evropsky pomalém, dušezpytném tempu, atmosféra pocitů místo sledu příběhu, zatímco americká anabáze ve formě odhalování tajemství, takřka detektivního stopařství, hry bouchaček a kamery nabízí esenci (i když spíše artovější) amerického filmu. Proto je třeba nevnímat náčrt charakteru postav první půle za nepovedený - on neměl být úplný, protože ani první část filmu není úplná bez své druhé polovičky. Druhá polovička, drahá polovička - Wendersovská láska k USA je zde patrná, je jen fascinující, jak ji v 80. letech ještě dokázal korigovat onou evropskou filmařskou artovou formou, něco, co později již nedokáže. /// Sociologická rovina je zjevná - Wenders sám, Robert Kramer jako spoluscénárista a herec filmu, sám režisér původem americký, nakonec v Evropě tvořící, Sam Fuller (u kterého Evropana hrál ještě Američana?). Rovina dějin filmu v kontextu euro-americké kinematografie je zjevná, nejen díky nespočtu narážek na klasické filmy. /// Když tedy postavy diskutují dvě rozdílná umělecká pojetí filmu, je nutno mít na paměti, že jde o metafikci dokonale uchopenou Wendersem a aplikovanou na celý film. (11.11.2015)

Přiznávám, první scény filmu mě upřímně vyděsily. Sledovat dvě hodiny temné, odosobněné sci-fi vážně není můj šálek kávy. Weders naštěstí nezklamal a nabídl citlivou, mnohovrstevnatou podívanou, plnou hlubokého člověčenství, krásných záběrů i výborných hereckých výkonů... Zmiňovaná kritická reflexe Wendrsovy zkušenosti s Hollywoodským způsobem točení a především produkování filmů tvoří přitom jen jakousi vrchní, jakkoli nejviditelnější slupku tohoto filmu... Kromě toho lze však ve Stavu věcí najít i mnoho jiného. Například reflexi moderní, ale v podstatě ošklivé americké městské a industriální krajiny plné stožárů, drátů, poutačů, světel, fasfoodů, autostrád, parkovišť, automobilů, mrakodrapů a prázdnoty, reflexi podmanivé a nespoutané přírody, burácivého moře, romaticky rozeklaného pobřeží, sluncem zalitých lesů, ovšem také reflexi evropské perifernosti a malosti v podobě ušmudlaného zastrčeného města, opuštěného, zpola zdevastovaného hotelu, temného a chátrajícího Lisabonu, všudypřítomného rozpadu a zapomenutosti. Příznačná je zde básnivá nedopovězenost. Wenders nenabízí preparované, učesané pravdy, ale spíše vizuální i obsahové odkazy k nevyřčeným dojmům a pocitům. Na mnoha místech se přitom tímto způsobem dotýká naprosto fundamentálních otázek, které z jiné strany zkoumá filosofie, sociologie či přírodní vědy... Ostatně, podobně nedopovězeně nabízí Wenders fragmenty příběhů tam, kde by divák očekával jejich celek. Zvolený přístup podtrhuje dojem téměř bezprostředního prožitku, ať už jde o prostou estetičnost úchvatných černobílých záběrů, nebo o obsahové roviny úlomků osobních příběhů, sdělujících mj. neschopnost vzájemné komunikace, opuštěnost a osamělost... Mnohými vytýkaná a ve filmu také mnohokrát zmíněná "nepříběhovost" je zde nejen záměrem, ale také velmi účinným způsobem jeho budování. Wenders obětuje onen "velký" příběh v podobě hlavní dějové linie proto, aby mohl nabídnout stovky malých, někdy jen zcela epizodních osobních příběhů. Takřka hmatatelně cítíme, že Wenders přikládá těmto malým osobním příběhům větší váhu, než víceméně nepřítomnému hlavnímu ději. V posledu ovšem stejně vytváří veliký, hluboce lidský příběh. Úlomky osobních dějů se skládají v celek světa... Příběh "těch, kteří přežili". "Vedle lovestory největší příběh lidského života"... Celkový dojem: 90% Zajímavé komentáře: Pohrobek, seeker23, kusper, anniehall, HareS (06.06.2010)