Im Lauf der Zeit
Kings of the Road
Réžia:
Wim WendersScenár:
Wim WendersHudba:
Axel LinstädtHrajú:
Rüdiger Vogler, Hanns Zischler, Lisa Kreuzer, Rudolf Schündler, Marquard Bohm, Franziska Stömmer, Wim Wenders, Hans Dieter Trayer, Patrick KreuzerObsahy(1)
Robert právě opustil svou ženu a snaží se skoncovat se životem. Jen náhoda ho svede dohromady s Brunem, mobilním technikem promítacích zařízení, jenž objíždí omšelá a upadající kina podél hranice NDR a NSR. Dva muži, již se vůbec neznají, každý uzavřený do zcela jiného druhu samoty, se vydávají na společnou cestu. Cestu sblížení, cestu poznání a cestu ovlivnění. Tříhodinová "roadmovie", ve které jsou obraz, atmosféra a prostor pro naše vlastní myšlenky daleko důležitější než samotný příběh a jeho narace. (anniehall)
(viac)Recenzie (47)
Nikdy som nemal rešpekt pred veľkými menami, a vlastne ani neviem, či je Wim Wenders naozaj takou veľkou režisérskou osobnosťou. Dočítal som sa, že film nemal riadny scenár a všetko sa pytlíkovalo po večeroch. Nič proti tomu, ale takto sa nakrúcajú sitcomy a je to na nich, ako aj na tomto filme vidieť. Táto trojhodinová čiernobiela nuda mi trochu pripomenula menej známe diela českej novej vlny, ale to bolo pred 50 rokmi a vtedajšie postupy sa už vyčerpali. Úprimne neviem, čím ma mal tento narýchlo a improvizovane spichnutý výtvor zaujať? Pri sledovaní niektorých filmov som sklamaný. Pri sledovaní tohto som sa cítil byť podvedený. ()
Skoro trojhodinová odyssea Wima Wendersa tentokrát u mňa zapôsobila dokonale. Príbeh priateľstva dvoch mužov, roadmovie so silným presahom, štúdia o slobode a osamelosti, kritika úpadku kinematografie v Nemecku 70-rokov (taký väčší sexualdirndlharašment), hľadanie tej správnej životnej cesty - to všetko je tento (pre mňa) vrcholný snímok Wima Wendersa ocenený v roku 1976 na festivale v Cannes. Zo zaujímavostí - film nemal pôvodne scenár (pred natáčaním existovalo akurát 5 stranové exposé) a nakrúcalo sa v priemere 20 hodín denne s tým, že scenár sa dopisoval v noci. Vznikol však silne sugestívny film s výborným soundtrackom, ktorý sa mi dokonale dostal pod kožu a donútil ma pouvažovať nad otázkami prístupu k životu a miesta (pocitu) slobody v ňom . ()
Možná pro mě dosud tvůrčí vrchol Wilhelma Wenderse. Film vznikl už jako zralá a uvědomělá forma osobního stylu, tvůrčího postupu, který Wim zakládal na vstupním nápadu a inspiraci, které definitivně rozvíjel až při samotném natáčení. V příběhu je několik také naprosto geniálních míst. Není náhodou, že sílou snímku na černobílém materiálu jsou také samotné obrázky - každý záběr jako by byl samostatnou a úžasně poetickou fotografií: Wenders je skvělý fotograf. Objíždí si plánovaná místa, kde se bude odehrávat příběh, a fotí. Zaznamenává si detaily a vnímá podobu, atmosféru, která nějak působí, a tuto náladu pak přenáší až na diváka. Wendersovi filmy jsou rozpoznatelné a specifické. Je potřeba a nic tomu nebrání, aby divák byl chycen příběhem, o němž má pocit, že se před ním právě vytváří a odkrývá - stejně jako se teprve při natáčení vytvářel scénář. Wim Wenders říká, že při Im Lauf der Zeit psal dialogy vždy večer před dalším natáčecím dnem; nejprve s oběma hlavními protagonisty Rudigerem Voglerem a Hannsem Zischlerem, později už sám, jak si oba herci přáli, a dával jim text poránu, aby se do něj pak hned vtělili. Tvorba těchto filmů, jakým je už předchozí Alice ve městech, muselo být skvělým dobrodružstvím. Příběh, který tedy vznikal v létě během 11 týdnů, byl režírován Wendersem ve vlastní produkci; asi patnáctičlenný štáb putoval vyprahlými pustinami německé "země nikoho", podél hranic dvou německých států, jen s vůdčími body v místech, kde stály inzerované kina, cíl příběhu jedné z postav, zastavovali, kde se jim chtělo, natáčeli, co zaujalo. Takto to Wim Wenders popisuje v knize. Inspirací prostě pouze byly fotografie amerického fotožurnalisty z jihu USA. Je úžasné, jak Wenders dokázal autenticitu prostoru a času předvést, úsporně (místo střihu používá pomalou jízdu a změnu polohy kamery, tím vzniká hloubková montáž, pozorující a přímo na místě), s citem a uměním vidět, zajímat se, slyšet, cítit. Navíc Wimovi taky nechybělo sebevědomí: v jednom z posledních dialogů říká majitelka kina, že "film, to je umění vidět." Že Wim Wenders v tomto byl mistr, odhaluje poslední úžasný záběr: v odraze na skle Voglerovy dodávky se zobrazuje dvojice písmen WW jako Wendersův implicitní podpis. Kamera stoupá na štít kina, kde se v nápise "WW WEISSEWAND" rozsvítili jen tato písmena - WW E ND. ()
Četl jsem tu zdejší komentáře a vesměs chápu nadšení z filmu. Wim Wenders umí z prdu udělat kuličku. Film si totiž vysloveně na nic nehraje. Naopak rozjíždí nekonečně dlouhou road-movie, kde zajímavé jsou některé dialogy. Záměrně říkám některé, protože jich tam obecně zase tak moc není. Pak také některé záběry kamerou, u kterých se dá dobře pochrupkávat. Ale hlavně je tu scéna, kde jedna ze dvou hlavních postav sere přímo před kamerou. Je to dlouhé, intenzivní a myslím si, že podobně hypnoticky už na nikoho, kdo sere přímo před kamerou, koukat nebudu tak, jako v případě tohoto filmu. ()
Já věděl moc dobře, proč si ten film tak šetřím na vhodnou chvíli. Ta přišla právě teď (asi není nutné říkat, co je dnes kdy to píšu za den) a dopadlo to snad ještě líp, než jsem si přál. Ten film je totiž geniální a Wenders mě opět nezklamal. Prvních 20 minut mě to celkem (ne zrovna mile) překvapilo, protože to vypadalo, že Wenders tentokrát bude úplně rezignovat na promyšlenost postav, ale naštěstí to byl jen můj špatný dojem. Pak z toho totiž vypadne drama tak hutné a dokonale promyšlené, že jsem fakt koukal - a to už mám za sebou minimálně tři čtvrtě Wendersovy filmografie. Hlavní dvojice je zde naprosto dokonale a realisticky vykreslená a divák o nich ví úplně všechno, co vědět potřebuje a ví i to, co by ho zajímalo (u obou postav víme o tom, v jaké situaci se teď ve svém životě nacházejí, o obou víme, kde pracují, jak to je s jejich rodiči, jaké zhruba měli dětství...) a podobně dokonale jsou vykreslené i vedlejší postav (!!!) - třeba mladá prodavačka lístků nebo ten muž, kterého potkají u opuštěného... sila, asi. Řekl bych, že to má dokonale napsaný scénář, ale četl jsem, že celý "scénář" V běhu času má jen 5 stránek (!), tudíž je zde aspoň vidět, jak moc geniální režisér Wenders je, protože vše vybudoval dokonale i v podrobnostech (třeba ty záběry na noviny mají hned dvojí význam - a ten druhý mě fakt dostal) a minimálně v hlavě přesně věděl, co chce natočit. A taky se mu to fakt povedlo. Celé to sice je "jenom" oslava života, taková příjemná, dokonale psychologická, poetická buddy road movie s občasným jemným humorem, ale - jak už jsem psal - dokonale promyšlená. A hlavně nemá skoro ani jednu zbytečnou scénu - což na tři hodiny teda klobouk dolů. Po filmařské stránce je to taky dokonalé, opět to má tu Wendersovu silnou a přitom poetickou atmosféru, jsou zde nádherné záběry jak krajin, tak třeba měst a taky se tady opět projevil Wendersův cit pro zabírání mraků (a to i přes to, že je to černobílé). Hlavně to ale funguje, je to neskutečně podmanivé (ale fakt záleží, jak moc vám to sedne) a to natolik, jako skutečně málokterý film. Snad jen v posledních 30 minutách se to začne mírně vléct, ale jinak jsem od toho po celou dobu nedokázal odtrhnout oči. Herecké výkony jsou krásně civilní a strašně moc se mi líbil soundtrack, který skvěle pasuje do nálady filmu a označil bych ho za jeden z nejlepších filmových soundtracků, co jsem kdy slyšel. Měl jsem drobné obavy, ale Wenders mě opět dostal. A taky tu jsou některé scény až příjemně kouzelné (stínové improvizační divadlo v kině), celý film je i hutně filozofický a zazní v něm nejdena geniální věta. A ty dialogy... dokonalost, opravdu, navíc některé jsou geniální svým dvojsmyslným významem ("Asi jsi zase moc nespal." - "Ale byla to dobrá noc." - kdo viděl, chápe moc dobře, kdo ne, po zhlédnutí pochopí). Fakt, já věděl moc dobře, proč si ten film nechávám až na úplný konec roku (ačkoli ho chci vidět už od července), protože jsem ho chtěl nějak důstojně zakončit, když už byl tak šílený. Tak myslím, že účel byl splněn více než dokonale. Vlastně je zajímavé, že i na konci minulého roku jsem viděl film, který mě naprosto odrovnal (Až na konci světa) a opět ho natočil právě Wenders. V běhu času se mi teda líbilo o trošičku míň, ale to nemění nic na tom, že ten film je skutečně dokonalý. A to už jsem si myslel, že mě Wenders už nemá čím překvapit... hm, tak asi ne. Rozhodně jeden z nejlepších filmů jeho tvorby, ale na Paříž, Texas a Až na konec světa v mých očích nemá. Takže ho mám na třetím místě spolu s Lisabonským příběhem, protože ten se mi líbil úplně stejně a nedokážu teď určit, který z těch dvou filmů se mi líbil víc. 5* () (menej) (viac)