Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Robert právě opustil svou ženu a snaží se skoncovat se životem. Jen náhoda ho svede dohromady s Brunem, mobilním technikem promítacích zařízení, jenž objíždí omšelá a upadající kina podél hranice NDR a NSR. Dva muži, již se vůbec neznají, každý uzavřený do zcela jiného druhu samoty, se vydávají na společnou cestu. Cestu sblížení, cestu poznání a cestu ovlivnění. Tříhodinová "roadmovie", ve které jsou obraz, atmosféra a prostor pro naše vlastní myšlenky daleko důležitější než samotný příběh a jeho narace. (anniehall)

(viac)

Recenzie (47)

Malarkey 

všetky recenzie používateľa

Četl jsem tu zdejší komentáře a vesměs chápu nadšení z filmu. Wim Wenders umí z prdu udělat kuličku. Film si totiž vysloveně na nic nehraje. Naopak rozjíždí nekonečně dlouhou road-movie, kde zajímavé jsou některé dialogy. Záměrně říkám některé, protože jich tam obecně zase tak moc není. Pak také některé záběry kamerou, u kterých se dá dobře pochrupkávat. Ale hlavně je tu scéna, kde jedna ze dvou hlavních postav sere přímo před kamerou. Je to dlouhé, intenzivní a myslím si, že podobně hypnoticky už na nikoho, kdo sere přímo před kamerou, koukat nebudu tak, jako v případě tohoto filmu. ()

honajz2 

všetky recenzie používateľa

Já věděl moc dobře, proč si ten film tak šetřím na vhodnou chvíli. Ta přišla právě teď (asi není nutné říkat, co je dnes kdy to píšu za den) a dopadlo to snad ještě líp, než jsem si přál. Ten film je totiž geniální a Wenders mě opět nezklamal. Prvních 20 minut mě to celkem (ne zrovna mile) překvapilo, protože to vypadalo, že Wenders tentokrát bude úplně rezignovat na promyšlenost postav, ale naštěstí to byl jen můj špatný dojem. Pak z toho totiž vypadne drama tak hutné a dokonale promyšlené, že jsem fakt koukal - a to už mám za sebou minimálně tři čtvrtě Wendersovy filmografie. Hlavní dvojice je zde naprosto dokonale a realisticky vykreslená a divák o nich ví úplně všechno, co vědět potřebuje a ví i to, co by ho zajímalo (u obou postav víme o tom, v jaké situaci se teď ve svém životě nacházejí, o obou víme, kde pracují, jak to je s jejich rodiči, jaké zhruba měli dětství...) a podobně dokonale jsou vykreslené i vedlejší postav (!!!) - třeba mladá prodavačka lístků nebo ten muž, kterého potkají u opuštěného... sila, asi. Řekl bych, že to má dokonale napsaný scénář, ale četl jsem, že celý "scénář" V běhu času má jen 5 stránek (!), tudíž je zde aspoň vidět, jak moc geniální režisér Wenders je, protože vše vybudoval dokonale i v podrobnostech (třeba ty záběry na noviny mají hned dvojí význam - a ten druhý mě fakt dostal) a minimálně v hlavě přesně věděl, co chce natočit. A taky se mu to fakt povedlo. Celé to sice je "jenom" oslava života, taková příjemná, dokonale psychologická, poetická buddy road movie s občasným jemným humorem, ale - jak už jsem psal - dokonale promyšlená. A hlavně nemá skoro ani jednu zbytečnou scénu - což na tři hodiny teda klobouk dolů. Po filmařské stránce je to taky dokonalé, opět to má tu Wendersovu silnou a přitom poetickou atmosféru, jsou zde nádherné záběry jak krajin, tak třeba měst a taky se tady opět projevil Wendersův cit pro zabírání mraků (a to i přes to, že je to černobílé). Hlavně to ale funguje, je to neskutečně podmanivé (ale fakt záleží, jak moc vám to sedne) a to natolik, jako skutečně málokterý film. Snad jen v posledních 30 minutách se to začne mírně vléct, ale jinak jsem od toho po celou dobu nedokázal odtrhnout oči. Herecké výkony jsou krásně civilní a strašně moc se mi líbil soundtrack, který skvěle pasuje do nálady filmu a označil bych ho za jeden z nejlepších filmových soundtracků, co jsem kdy slyšel. Měl jsem drobné obavy, ale Wenders mě opět dostal. A taky tu jsou některé scény až příjemně kouzelné (stínové improvizační divadlo v kině), celý film je i hutně filozofický a zazní v něm nejdena geniální věta. A ty dialogy... dokonalost, opravdu, navíc některé jsou geniální svým dvojsmyslným významem ("Asi jsi zase moc nespal." - "Ale byla to dobrá noc." - kdo viděl, chápe moc dobře, kdo ne, po zhlédnutí pochopí). Fakt, já věděl moc dobře, proč si ten film nechávám až na úplný konec roku (ačkoli ho chci vidět už od července), protože jsem ho chtěl nějak důstojně zakončit, když už byl tak šílený. Tak myslím, že účel byl splněn více než dokonale. Vlastně je zajímavé, že i na konci minulého roku jsem viděl film, který mě naprosto odrovnal (Až na konci světa) a opět ho natočil právě Wenders. V běhu času se mi teda líbilo o trošičku míň, ale to nemění nic na tom, že ten film je skutečně dokonalý. A to už jsem si myslel, že mě Wenders už nemá čím překvapit... hm, tak asi ne. Rozhodně jeden z nejlepších filmů jeho tvorby, ale na Paříž, Texas a Až na konec světa v mých očích nemá. Takže ho mám na třetím místě spolu s Lisabonským příběhem, protože ten se mi líbil úplně stejně a nedokážu teď určit, který z těch dvou filmů se mi líbil víc. 5* () (menej) (viac)

Reklama

Vančura 

všetky recenzie používateľa

Na filmového staromilce jako jsem já zapůsobila tato téměř tříhodinová road movie jako blahodárný balzám. Černobílá kamera, vizuálně čisté záběry, pomalé tempo vyprávění, minimum postav i replik, dokonalý hudební doprovod, symbolický přesah... jak bolestný protiklad ke všem těm vizuálně přeplácaným, protivně užvaněným, obsahově vyprázdněným a brutálně rychle sestříhaným moderním filmům, které mě tolik vyčerpávají. Wenders sice není vyloženě můj oblíbený tvůrce a některé momenty v tomto filmu mě poněkud zaskočily (scény s defekací, masturbací či močením), přesto si myslím, že je to výborná road movie, která s lety zraje jako víno. UPDATE 23.2.2020 - Když jsem po letech dostal chuť vidět to znovu, bohužel už to na mě tak nezapůsobilo jako kdysi. Místy se mi tam dost vkrádala nuda a v duchu jsem to posouval dopředu, což je určitě škoda. Člověk asi musí mít na takový film náladu, aby ho dokázal náležitě docenit, což se ne vždy podaří. Navíc ta kadící scéna je fakt hodně bizarní. Přesto se mi to jako celek ale líbilo, protože tam zazní pár zajímavých myšlenek a protože ta jízda po starých německých kinech má prostě něco do sebe, včetně toho hezkého závěru se zásadovou majitelkou kina, které raději nepromítá, než by promítalo blbosti. O kouzelném finálním záběru nemluvě - v neonovém názvu kina WEISSE WAND svítí pouze tři písmena, která dávají dohromady END. ()

radektejkal 

všetky recenzie používateľa

Ve filmu "Tak, jak šel čas" nezapře Wim Wenders svoje okouzlení bluesem. Nejen hudbou a skvělým výběrem písniček, ale především svými obrázky. Ve svém filmu "bylo nebylo", žil nežil", "stalo se nestalo", se pokouší (a podle mého názoru velmi dobře) definovat onen "blues feeling", jak jsme ho cíili v sedmdesátých letech i zde (politická represe, zde i tam, hraje v tom jen nepatrnou roli). Všecha dobrodružství, které v tomto ohledu náš pár absolvuje jsou naprosto relevantní. Problém "žít s" a žít bez" a "žít ve změně" se nedá probrat na pětníku, zde nezáleží tolik na sofistikovaných dialozích, ale na onom "ději neději", na budoucnosti, do kterré couváme pozpátku, protože vidíme jen naši minulost, která se přitom ještě neustále mění. - Starší lidé mého věku budou přitom zřejmě strádat atakem mikrospánků, ale i to zde patří k "věci nevěci". ()

tomtomtoma 

všetky recenzie používateľa

Dobrá, ale trochu delší roadmovie, kde hlavní představitelé se dobírají zjištění, že změnu musí začít každý sám u sebe. Stačí jen nemít strach z neznáma, každého dne se něco překrásného počíná. Pěkný výkon podávají oba hlavní představitelé: Hanns Zischler (v roli Roberta) a tradičně Rüdiger Vogler (v roli Bruna). Film, který do určité míry nutí člověka myslet se pozastavuje u krás prostých věcí i okolností v životě. Ale největším nepřítelem není nikdo cizí, ani nikdo blízký (jako bývalá žena, či otec), ale pouze sám sobě je člověk největší překážkou v touze po tom uchopit život z jiné strany. ()

Galéria (16)

Reklama

Reklama