V běhu času

Anonymní místa, bezejmenní lidé, nekončící dálky silnic, z kterých kdykoliv můžeme odbočit a zastavit se třeba na opuštěném břehu řeky. Utéct od minulosti, nezajímat se budoucností, žít jen přítomností. Je to bezstarostné a snadné být nevázaní, tak proč to měnit...Ale je svoboda opravdu to, co nejvíc chceme? Wenders v této zvolna plynoucí, atmosférické roadmovie napovídá, že stojí za to si uvědomit, že smysl života spočívá přece jen v něčem jiném... (04.10.2011)

„Existuje přece jen život. Smrt vůbec není.“ Oslava života a možnosti být svobodný se v příběhu dvou tuláků na cestách, zklamaných po ránách osudů, zároveň krásně prolíná s oslavou skutečného filmového umění. To i včetně hlubší reflexe. Onen běh času způsobuje, že zatímco v úvodu starý pán (bývalý promítač) vzpomíná s nostalgií na svou práci v dobách rozkvětu němého filmu a nástup zvuku, v závěru ze strany staré paní (majitelky kina) jsme svědky již mnohem radikálnějšímu směřování názoru na současnou filmovou tvorbu. Na tohle gesto od staré paní na závěr s ukončením provozu kina pro narůstající marasmus ve filmové tvorbě asi jen tak nezapomenu… Ale během dlouhých cest provozovatele promítací techniky s neúspěšným sebevrahem došlo na celou řadu nezapomenutelných momentů. Neplánované představení se stínohrou na plátně pro děti je zase navíc samo o sobě hravou a originální tvůrčí poctou němých grotesek. Tři hodiny na cestách ve společnosti dvou outsiderů mi utíkaly i navzdory pomalému tempu a zdánlivě monotónnímu ději poměrně svižně, i díky jedinečné atmosféře, hudebnímu podkresu, nádherným záběrům a podmanivým hereckým výkonům jsem se nudit téměř nesithl. Ačkoliv má Wendersův film poměrně málo dialogů, snad všechny na oplátku opravdu stojí za to, s obrovskou tvůrčí precizností představují postavy a jejich život, dojmy, vzpomínky nebo přinášejí uprostřed poetické atmosféry hluboká zamýšlení. Spočátku mě akorát vyvedly z míry některé bizardní prvky (přítomné napříč celým filmem), třeba když hlavní hrdina hned v jedné z prvních scén vystoupí z kamionu úplně nahý nebo o pár minut na to se před kamerou na pusté pláži přímo vykadí(!), což sice činí film do jisté míry originálním, ale některé věci prostě i tak nepotřebuji na plátně sledovat. Nicméně Wim Wenders dokázal se svými postavami a rovněž herci pracovat hodně zajímavě a já zůstal pohlcen životem a příhody obou hrdinů natolik, až jsem částečně přistoupil i na režisérovu hru sledovat jejich počínání někdy i v těch nejtemnějších z intimních chvilek. A tak jedinou scénou, jejíž význam mi naprosto unikl, zůstává ta, ve které si Bruno vystřihne kousek filmového pásu a s gustem mistra kutila pak dokola několik minut pouští své holce asi čtyřvteřinovou sekvenci z jakéhosi dokumentu o násilí a přírodních katastrofách – musím říct, že tenhle experiment vůbec nepobírám jak strany hlavní postavy, tak ze strany režiséra, a svou povýšeneckou samoúčelností (vlastně ani tématem oné sekvence) mi vůbec nezapadá do tohoto jinak skvělého filmu. Přes tu malou vadu na kráse a občas rozvláčnějšího místa mám z Wendersova filmu mimořádný zážitek a koketoval jsem i s 5. hvězdičkou, byť nejsem si jist, zda budu mít chuť ho vidět někdy znovu. Pokud ano a zapůsobí na mě stejně pozitivně, navýšení hodnocení se nebráním. [85%] (22.05.2021)

Četl jsem tu zdejší komentáře a vesměs chápu nadšení z filmu. Wim Wenders umí z prdu udělat kuličku. Film si totiž vysloveně na nic nehraje. Naopak rozjíždí nekonečně dlouhou road-movie, kde zajímavé jsou některé dialogy. Záměrně říkám některé, protože jich tam obecně zase tak moc není. Pak také některé záběry kamerou, u kterých se dá dobře pochrupkávat. Ale hlavně je tu scéna, kde jedna ze dvou hlavních postav sere přímo před kamerou. Je to dlouhé, intenzivní a myslím si, že podobně hypnoticky už na nikoho, kdo sere přímo před kamerou, koukat nebudu tak, jako v případě tohoto filmu. (11.02.2018)

Film o lidech, hledajících únik před zklamáními a životní krizí v samotě při cestě napříč Německem. Ale stejně jako osud německých vesnických kin je i jejich způsob života pomalu ale jistě odsouzen k zániku. V průběhu děje se dva muži spřátelí, musí čelit minulým traumatům i novým životním otázkám, aby na závěr konstatovali, že „útěk od života“ není řešení. Pro mě skvělá atmosféra filmu však skrývá nebezpečí, když se na její vlnu divák nedokáže naladit - pak může být stopáž téměř 3 hodiny ubíjející. (07.03.2012)

Možná pro mě dosud tvůrčí vrchol Wilhelma Wenderse. Film vznikl už jako zralá a uvědomělá forma osobního stylu, tvůrčího postupu, který Wim zakládal na vstupním nápadu a inspiraci, které definitivně rozvíjel až při samotném natáčení. V příběhu je několik také naprosto geniálních míst. Není náhodou, že sílou snímku na černobílém materiálu jsou také samotné obrázky - každý záběr jako by byl samostatnou a úžasně poetickou fotografií: Wenders je skvělý fotograf. Objíždí si plánovaná místa, kde se bude odehrávat příběh, a fotí. Zaznamenává si detaily a vnímá podobu, atmosféru, která nějak působí, a tuto náladu pak přenáší až na diváka. Wendersovi filmy jsou rozpoznatelné a specifické. Je potřeba a nic tomu nebrání, aby divák byl chycen příběhem, o němž má pocit, že se před ním právě vytváří a odkrývá - stejně jako se teprve při natáčení vytvářel scénář. Wim Wenders říká, že při Im Lauf der Zeit psal dialogy vždy večer před dalším natáčecím dnem; nejprve s oběma hlavními protagonisty Rudigerem Voglerem a Hannsem Zischlerem, později už sám, jak si oba herci přáli, a dával jim text poránu, aby se do něj pak hned vtělili. Tvorba těchto filmů, jakým je už předchozí Alice ve městech, muselo být skvělým dobrodružstvím. Příběh, který tedy vznikal v létě během 11 týdnů, byl režírován Wendersem ve vlastní produkci; asi patnáctičlenný štáb putoval vyprahlými pustinami německé "země nikoho", podél hranic dvou německých států, jen s vůdčími body v místech, kde stály inzerované kina, cíl příběhu jedné z postav, zastavovali, kde se jim chtělo, natáčeli, co zaujalo. Takto to Wim Wenders popisuje v knize. Inspirací prostě pouze byly fotografie amerického fotožurnalisty z jihu USA. Je úžasné, jak Wenders dokázal autenticitu prostoru a času předvést, úsporně (místo střihu používá pomalou jízdu a změnu polohy kamery, tím vzniká hloubková montáž, pozorující a přímo na místě), s citem a uměním vidět, zajímat se, slyšet, cítit. Navíc Wimovi taky nechybělo sebevědomí: v jednom z posledních dialogů říká majitelka kina, že "film, to je umění vidět." Že Wim Wenders v tomto byl mistr, odhaluje poslední úžasný záběr: v odraze na skle Voglerovy dodávky se zobrazuje dvojice písmen WW jako Wendersův implicitní podpis. Kamera stoupá na štít kina, kde se v nápise "WW WEISSEWAND" rozsvítili jen tato písmena - WW E ND. (04.03.2009)