Nebo nad Berlínom

95% - Dvě hodinky hypnózy. K Berlínu mám velmi zvláštní vztah. Válku, ani Zeď jsem tam sice naštěstí nezažil, ale v ulicích a starších domech jakoby stále setrvávala jejich atmosféra. Že právě do tohoto města zasadil Wenders svůj příběh o andělích a lidech, to u mě boduje snad víc, než děj samotný. Překrásné záběry, skvělé nápady, a jakýsi myšlenkový opar nad velkoměstem mě od začátku chytil, a až do konce nenechal odtrhnout zrak. Výtečná režie, překrásné herectví, bezvadná hudba, a Peter Falk, který ve mně svou rolí opět probouzí panteismus... Fortsetzung folgt... (07.06.2006)

"Jeden ze 100 filmů, které musíte vidět, než umřete." Jeden ze 100 největších filmů všech dob časopisu Entertainment Weekly. Záleží na každém divákovi, jestli Nebe nad Berlínem přijme jako krásné poetické podobenství o andělech a lidech kolem nás, které ho obohatí novými zkušenostmi a pocity... Anebo zda se ukouše nudou nad pomalým a přenáročným vysoce oceňovaným filmem o ničem a monologickou meditací andělů a lidí o životě. Já patřím k té druhé skupině, vydržel jsem 76 minut a neumřel u toho - kdo vydržel víc? Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=-U9kjN5ISDQ (27.01.2010)

Když jsem tenhle film viděl poprvé, zapůsobil na mě jako zjevení z jiného světa. Teď, když byl po více jak deseti letech znovu uveden do kin, se mnohé změnilo (hlavně Berlín, ale také filmový svět – slovní spojení dobrý německý film už dávno nepůsobí jako protimluv), ale kvalita tohoto skvostu přetrvává. Film má mnoho vrstev a je v něm stále co objevovat, klade mnoho otázek, ale vyhýbá se odpovědím. To z něj činí snímek pro vstřícně naladěné náročnější diváky, kteří budou ochotni spolupracovat. Těm ostatním je určena konvenční hollywoodská light verze Město andělů. Tak se rozhodněte, do které skupiny patříte. (07.12.2004)

Jeden z andělů, který "poletuje" nad Německem a poslouchá myšlenky různých lidí se zamiluje do artistky jednoho místního cirkusu. Může to znít jako německá verze "Města andělů", který se tímto filmem jistě inspiroval ale v tomto případě se nejedná o komerční romanci amerického střihu ale o dost pomalý a monology přecpaný film, kde mě zaujal hlavně Bruno Ganz, kterého jsem do té doby měl jen jako Hitlera. I přes extrémně pomalé tempo film dokáže zaujmout jak herci tak i vizuální stránkou střídající černobílou (čí spíše hnědobílou) kameru, která zprostředkovává pohled očima andělů, tak i barevnou z pohledu lidí. (10.05.2010)

Znáte ten pocit, kdy se díváte na film a najednou si uvědomíte, že se nudíte? A že to takhle bude nejspíše až do konce? Každá minuta se zdá jako hodina a konec se neblíží. Máte potřebu se proklikat až na konec a nepřišli byste o nic. Přesně takový pocit jsem měl u sledování Nebe nad Berlínem. A přitom mám tyto témata rád. Zamyšlení se nad lidským životem, nad jeho krásami... V tomhle podání mě to ale minulo. Pořád jsem měl před sebou tu představu, že režisér chodil po Berlíně, natáčel lidi a v postprodukci nechal herce namluvit své repliky. A je rozdíl v tom, jestli slova někdo namluví později nebo si je už při natáčení člověk sám odříkává v hlavě. Potom se od toho odvíjí to, jak je bude projevovat navenek. (02.05.2014)