Alica v mestách

Před pár dny jsem viděl film Takešiho Kitana Kikudžiro a ptal jsem se sám sebe, co to Beat natočil? Tohle není on. Kupodivu i takhle žánrově odlišný pokus vyšel znamenitě a teď už vím proč. Jedná se v podstatě o remake týhle Wendersovy pecky. Německo sedmdesátých let nebylo nějak zvlášť nakloněný toulavým vnitrosvěťákům a tak devítiletý smysl života místo snídaně občas není k nekousnutí. (12.04.2012)

dve deti jedno malé dievča.. furt hladné ... bez mamy a .... jedno veľkí dospelé v nemožných nohaviciach - tie mi fakt vadili ... (hrozná móda ... hihi) novinár, ktorý akosi stratil niť ... svojej práce a len fotil a fotil sťažujúc sa , že nikdy to nie je ono, nikdy neodfotí čo naozaj vidí , spojil osud , aby strávili pár dní spolu. Nakoniec to obom prospelo, On pomohol jej (nájsť starých rodičov a mamu) a ona jemu dokončiť ("škrabanie v zošite") ... najsť strtatenú niť myšlienok a dopísať príbeh . Zaujímavá čiernobiela farba, fajnová réžia a milí herci . (22.10.2014)

Nezodpovědná matka pohodí dítě po cizím neznámém muži a vypaří se. Následně mohla skvělá kamera snímat příběh vzájemného objevování se mezi chlapíkem s tvůrčím blokem a malou holkou. Zůstalo u té skvělé kamery. Dvojice bloumá městy, jejich vztah se nijak nevyvíjí a road movie unyle šumí ke konci, který klidně mohl přijít o hodinu dříve nebo později a vůbec nic by se nezměnilo. Sofistikovaná nuda. (08.04.2019)

Road movie ako žáner nezvykne sklamať. Hlavne preto, lebo v sebe obsahuje vítané elementy rebélie proti systému, zanechanie predošlého života a podobne. Táto zívačka to má ale inak, Wenders sa ako obvykle zaoberá témou zachytenia okamihu (obrazom aj zvukom). A zachytil ho teda parádne! Pripomína mi to aj Jarmuschove Zlomené kvety, ale tu aspoň nie je až tak intenzívne cítiť teória, že zmysel osamelému životu môžu dať len deti. A už sa nikdy nedozvieme pointu nedopovedaného vtipu, ako sa štyri slony vmestia do červeného VW. Škoda. (03.03.2017)

Mohlo by se chvílemi zdát, že ten film pořádně nedokáže využít svůj potenciál, jakoby mu chyběl scénář a že se v něm toho moc neděje. Jenomže představte si takovou dlouhou cestu dvou naprosto odlišných lidí, z nichž oba prožívají jistý problém, po státech a po městech různými dopravními prostředky. To by (při vší úctě k zdařilým road movie komediím) nebyl v reálu žádný humor plný slovních přestřelek a groteskních dobrodružství. To by byla naopak i spousta monotónních, polonudných chvil během cest a možná i zdlouhavého čekání v noční kavárně. Alice ve městech není filmem, který by se podbízel divákovi, ale zároveň mi s výjimkou úvodu před setkáním s Alicí a matkou, kdy jsem z něj ještě cítil menší odtažitost, připadal nesmírně podmanivý a měl jsem pocit, jakobych sledoval natočený kus života. Jednou jsem si u tohoto filmu připadal jako během dlouhé noční cesty při návratu z dovolené, v jiné scéně se mi zas vybavila moje nedávná návštěva jednoho velkého města za hranicemi... Wim Wenders točí hodně pocitové filmy a tento mě pocitově nadchl stejně jako vizuálně. Wenders má můj výrazný obdiv za to, jakou silnou atmosféru se mu podařilo ze společného bloudění novináře a náhle svěřené dívenky vykřesat a pohltit mě i během dlouhých mlčenlivých pasáží, i ten zde občas postrádaný přerod vztahu s postupným posilněním pouta mezi dvěma hlavními hrdiny jsem v tom pocítil. Působivému zážitku napomohla hodně i poetická černobílá kamera, dobře zvolená komorní rocková hudba a příjemně civilní výkony všech představitelů. [75%] (15.09.2021)